ZaHranou - Současný svět pohledem jednoho blogera: 2010

středa 29. prosince 2010

Návod na přežití

V tomto článku se konečně dozvíte, jak to u nás chodí. Je to poměrně stručně podrobný návod na přežití v „dnešní společnosti“. Ideálem by bylo popsat všechny činnosti a aktivity spojené s životem v 21. století, to by ovšem zabralo příliš času, který jak se následně dovíte, je velice drahocenný a nakonec by to ani nikdo neměl chuť číst. Takže vypíšu jenom ty nejzákladnější situace, které mě napadnou.

Zařazení

Možná že zařazení není úplně ten nejvýstižnější název, ale bude to náš pracovní název. Snažte se zapadnout do kolektivu, vyptávejte se na témata, o kterých se baví ostatní, je jedno, že vás absolutně nezajímají, debatujte o nich, ale nepřežeňte to, filozofování není v módě. Pokud nemáte facebook, tak to můžete rovnou zabalit, utíkejte k nejbližšímu PC a založte si profil, nepodceňujte tento bod a raději si ještě založte profil na twitteru, na lidech – I když to není aktuální, a pokud chcete psát podobné návody jako je tenhle, tak nezapomeňte na blogg.

Vzhled

Noste pouze to, co je v módě u vás ve třídě, nebo v práci. V žádném případě se nesnažte být originální, buďte jako ostatní, nevyčnívejte z davu, používejte hodně voňavek a zuby si čistěte dvakrát denně, najděte si nějakou celebritu, podle které budete nosit styl oblečení, nesnažte se být sami sebou, tím to jenom zhoršíte. Pokud vás to bude stát hodně peněz, zvykněte si, nebo víc pracujte, neboť to jak vypadáte, vás zařadí do dané společnosti.

Škola – pro školáky

Zde je obzvlášť důležité nevyčnívat z davu, nebo případně být v nějakém školník gangu (např. hip hopeři, emaři, diskanti, atd.). Podle dané skupiny gangu je důležité dodržovat správnou gestikulaci, styl chůze, zdravení a způsob komunikace, které jsou pečlivě okopírované od dané celebrity, která tento styl propaguje. Pokud nechcete být členy gangu, je naprosto zásadní být neviditelný, staňte se šedou myší, noste naprosto neutrální oblečení, hodně se hlašte, povídejte si s učitelkou, dělejte úkoly a veškerý volný čas se učte, přinese vám to sice výprask od spolužáků, ale budete mít dobré známky, které se budou hodit, až budete chtít jít na vysokou, kde přijímají podle průměru, tj. dobrý začátek pro vaši budoucí kariéru.

Práce – pro pracanty

Přátelte se hlavně se šéfem, smějte se jeho vtipům, pozvěte ho k vám domů na večeři i s jeho manželkou. V žádném případě nenoste nic extravagantního. Plňte všechny úkoly na 150%, vaše nápady šikovně přihrajte šéfovi, bavte se s kolektivem, ale počítejte s tím, že vás nebudou mít příliš v lásce, ostatně je to dobře, protože určitě nebudete chtít v budoucnu šéfovat vašim kamarádům. Buďte pracovití a berte všechny přesčasy, které nikdo nechce, berte si práci i domů. Nemějte žádný volný čas a hlavně se s nikým nekamaráďte, nechoďte na rande, pokud máte chuť, zajděte si do botelu, pozor ať vás nevidí šéf z práce. Buďte bez emocí, pracujete jako stroj, systematicky a pečlivě. Brzo vás čeká povýšení a slibná kariéra.

Cestování po městě

Jezděte autem, pokud máte. Pokud nemáte, tak se naučte efektivně kličkovat mezi chodci, je důležité se tvářit velmi nasraně a neuhýbat, pokud se přece jen připlete někdo větší, tak včas uhněte. Nečekejte na metro, kde bude místo na stání (o sezení ani nemluvě), cpěte se, nebojte se, že spadnete, když se nedržíte, držet vás budou okolní těla, před vstupem se nezapomeňte nadechnout. Pokud jezdíte tramvají, pořiďte si plynovou masku, nebo alespoň kapesník s toluenem, doufejte, že se pak proberete na vámi požadované zastávce.

Nakupování potravin

V žádném případě se nesnažte vybrat konkrétní druh potraviny, to by vás časově zruinovalo, vyberte první, která vám padne do ruky. Pro pohyb v obchodě platí stejná pravidla, jako pro cestování po městě. Nehledejte zdravé potraviny, nemá to cenu, neptejte se na nic zaměstnanců, většinou stejně neumí česky, a pokud ano, tak obvykle nic neví. Nehledejte frontu, kde strávíte méně času, obvykle ztratíte nejvíce času hledáním této fronty, kraťte si čas tím, že si prohlížíte okolní dámy, kupte si několik zbytečností, které jsou u pokladny. Na otázky prodavačky odpovídejte buď ne, nebo 10.

Pokračování příště..

sobota 25. prosince 2010

Já, single, piják a konzument

Možná takhle nějak by mohl začít úvodní slogan průměrného mladého obyvatele žijícího v Česku, nebo v mnoha jiných zemích Evropy, či Ameriky. Pojďme si tuto nehezkou větu, nebo chcete-li slogan, rozebrat na jednotlivé pojmy a vysvětlit si, proč je tento životní styl nebo postoj k životu trendem několika posledních let u nás a desetiletí na západě.

Já

Egoistická kultura, která je zaměřena na sobecké a individualistické cíle každého jednotlivce se objevila zhruba ve stejné době, jako masová kultura, která vznikla v důsledku zvyšující se produkce výrobků a snižující se poptávky. Reakce na situaci, kdy díky strojům a různým zefektivnění výroby byla čím dál větší nadprodukce, byl vznik reklamy, propagace a ovlivňování zákazníků. V lidech bylo potřeba vzbudit dojem, že jsou důležití a oni sami jsou ti, co ovlivňují samotnou výrobu produktů. Ovšem místo toho, aby se výroba snížila a vyrábělo se jenom potřebné množství, kvůli ziskům a hromadění peněz se celá kultura proměnila v jakýsi spotřební park, kde jednotlivci jsou neustále bombardováni falešnými obrazy potřeby a slogany podporující egoistické tendence. Výsledkem je to, že téměř každý se snaží vybudovat si svůj píseček, který musí neustále zvětšovat, proměňovat, zušlechťovat a dokupovat jeho další součásti. Obvykle se to projevuje známými způsoby, jako Já chci tohle a Já si musím sehnat tohle a tamto.

Netvrdím, že dříve egoistické tendence nebyly, naopak celá západní kultura už od dob antické filozofie byla primárně zaměřena na Ego, které pozoruje okolní svět a vše okolo posuzuje jako cizí či případně spřátelené nebo znepřátelené. Naproti tomu jiné tzv. východní kultury uznávali spíše spřízněnost s celou přírodou, nebo dokonce celým vesmírem. Příkladem můžou být Toltéci, buddhisté, nebo jiná duchovní učení v Japonsku, Číně a Indii. Do určité míry je egoismus dokonce životně důležitý, protože člověku pomáhá přežít v určitých stádiích vývoje jednotlivce. Známý je egoismus dětí, které vyžadují neustálou péči, potravu a pozornost svých rodičů. To mě vede k myšlence, že většina lidí naší společnosti se vlastně stále nalézá v dětském věku a je závislá na okolním systému, který jim zajišťuje péči, potravu a neustálou zábavu.

Dost mě udivuje, kolik filmů z produkce Hollywoodu začíná názvem Já, např. Já, robot, Já, legie, atd. Vlastně nám tím dává najevo, že je to naprosto v pořádku, že jsme egoističtí, protože kdybychom nebyli, tak bychom neměli potřebu si neustále něco pro sebe kupovat, vždyť většina z nás už má oblečení na každé roční období, tak proč kupovat další? Většina z nás má televizi, počítač i auto, ale přesto máme neustále potřebu kupovat nové a nové. A důvod? Prostě nám to velí naše ego, které je lehce ovlivnitelné okolními obchodníky. Nezajímá nás, že jinde lidé umírají hladem, nebo válkou, sice si asi řekneme, že je to hrozné, ale tím to končí. Máme přece svých starostí dost, třeba jak někomu lézt do zadku, abychom měli víc peněz a mohli postavit větší barák.

Single

Tento bod velmi úzce souvisí s tím předchozím, neboť právě egoismus je to, co nám brání, abychom s někým vydrželi déle, než vyprchá chemická potřeba. Všímám si čím dál častěji, jak v různých filmech a především seriálech jsou hrdinové, kteří s nikým nevydrží ve vztahu. Má to jednoduchý důvod, prostě by nikoho nebavilo koukat na seriál o šťastných párech, které jsou pořád spolu a nikdy se nepodvádí. Druhým důvodem by mohlo být to, že pro konzumní společnost je mnohem výhodnější si vychovávat egoistické závisláky, kteří jsou věčně nespokojení a potřebují se rozptýlit či utišit jinými zálibami. Kdyby v naší společnosti byly spíše fungující dlouholeté páry, což je momentálně nereálné, tak tito lidé by neměli příliš mnoho potřeb, co se týče kupování a zábavy, prostě by jim stačilo se zamilovaně procházet po přírodě a věnovat se jeden druhému. Z tohoto zjevného důvodu se můžeme tolik setkávat s tvorbou, která nás bude přesvědčovat, že nejvíce svobodní budeme sami, a že budeme mít více času na sebe, na budování kariéry, budeme mít více peněz a můžeme více utrácet. Na druhou stranu i dlouholeté páry, které mají děti jsou neustále nuceni kupovat nějaké věci svým dětem, není to však chyba dětí či rodičů, ale nastavení samotného obchodu, i v době nedostatku si děti dokázali vystačit s málem. Dnes máme bohužel svět extrémů, kde děti na západě mají všechno a děti třetího světa umírají hlady.

Je to naprosto jednoduchá úvaha, která ukazuje, jak propojená je naše obchodní sféra s každým jednotlivcem, který se zařazuje do společnosti.

Piják

Alkohol tu je od nepaměti a je skoro stejně starý, jako první města naší civilizace. Ovšem otázkou zůstává, proč tento jed je povolený, tolik tolerovaný, a dokonce podporovaný. Je to droga, stejně jako všechny ostatní, s tím rozdílem, že poslední studie ukazují alkohol, jako jeden z nejhorších jedů, který má za následky trvalé poškození zdraví. V naší společnosti je alkohol natolik podporován, že se vyskytuje téměř ve všech oblastech naší tradiční kultury. Alkoholem se zapíjí naše narození, alkohol provází všechny oslavy našich narozenin, všechny návštěvy, oslavy naší plnoletosti, veškeré srazy kamarádů, spolužáků, plesy, veškeré zábavy, vánoce i svátky. Je natolik provázán s naším životem, že je až neuvěřitelné, jak málo alternativ nabízí naše kultura. Možná je to tím, že se příliš nemluví o zhoubných důsledcích alkoholu, že se vůbec nedbá na prevenci, a že je tak hojně podporován ve všech restauracích a jiných podnicích. Málo se mluví o těch, kterým alkohol vzal jejich přirozenou povahu a vtiskl jim povahu násilníků, hrubců a egoistů.

Alkohol z nás dělá ještě větší otroky a je to droga, která umlčela už nesčetné svobodomyslné duše a jak je známo, tak Češi raději filozofují nad pivem a kritizují okolní svět, než by raději šli a postavili se čelem tomu, co se jim nelíbí. My jsme zešvejkovatěli do té míry, že už ani neumíme řešit problémy jinak, než v hospodě nebo s flaškou doma.

Nechápu, proč je člověk trestán za to, že se chce léčit marihuanovou mastí, ale poplácán po ramenou když usedne po bok stejně zkrachovalých existencí, kteří utápějí svojí beznaděj v půllitru piva.

Konzument

O tomto bodu jsem mluvil hned na začátku, takže to pouze shrnu. Příliš jsme se nechali ukolébat líbivými větami a populismem všeho druhu. Pořád máme možnost mít svůj život ve svých rukách, ale pouze za předpokladu, že naše ego, naše potřeby a chtíče, nám nebudou stát v cestě za cílem, stát se skutečně svobodnými lidmi. Je strašné vidět a vědět, že lidé nepřemýšlejí o důsledcích svého chování a baví se na účet nás ostatních s heslem – „po nás ať přijde potopa“. Lidé se neuvěřitelně cpou a přežírají, kupují zbytečné krámy, které nepotřebují a zvětšují tak odpad, který se musí nějakým způsobem zlikvidovat. Ničení našeho prostředí není pouze záležitostí výfukových plynů a freónů, ale musíme do toho započítat veškerou dopravu, dovážení jídla a výrobků, stavění domů, dovoz materiálů, výroba a likvidace výrobků. To vše se děje proto, že jsme příliš nenasytní, než abychom mysleli na to, jaké to bude mít reálné dopady. Kdyby nebyla taková poptávka, systém by se nejspíš zhroutil, nebo by se musel přizpůsobit novému zodpovědnému životnímu stylu.

Člověk vždy vybíjel jiné druhy z důvodu vlastních egoistických zájmů, možná už bychom mohli dospět do stádia, kdy budeme myslet nejen na sebe a svoje primární potřeby, ale i na následky, které způsobují naše činy nebo naopak naše nečinnost.

neděle 12. prosince 2010

Chceme vlastně svobodu, nebo jen pohodlí?

Situace, která se odehrává v poslední době, nám přináší jasný vzkaz. Máme na výběr přibližně ze tří možností, jak se bude dál ubírat náš stávající život. Soudím tak především díky velkým tendencím a snahám, kterými se světové vlády snaží potlačit vzkazy přicházejících od tvůrců WikiLeaks.

První možnost je, že pojedete po staru podle jasně vymezených norem a zákonů, které jsou všem jasné a známé, proto je nebudu dále popisovat. Znamená to, že vám nehrozí žádné větší nebezpečí, pokud budete respektovat zákony, pracovat, učit se a hrát svojí roli. Otázka je, jak dlouho budete moci hrát tuto roli, protože některé příznaky a není jich málo, naznačují blízké zhroucení finančního systému a s ním se zhroutí i veškerá ochrana, zajištění a komfort státu.

Druhou možností, která je taky už delší dobu známa, je absolutní rezignace na stávající i budoucí situaci. Tuto možnost si vzali na svá bedra mnozí bezdomovci, tuláci, squateři, punkáči a feťáci. Né pro každého to je zrovna vyhledávaná společnost, ale můžeme si být téměř jistí, že tato skupina se bude v blízké době poměrně dost rozrůstat.

Třetí skupina existuje již od vzniku internetu a funguje z větší části v ilegální podobě. Do této skupiny se hrdě hlásí hackeři, různí inovátoři, volnomyšlenkáři, lidé, kteří chtějí žít svobodně, atd. Tato skupina se do povědomí lidí dostává čím dál častěji, především díky svým různým aktivitám spojených více či méně se serverem WikiLeaks, nebo Zeitgeistmovement.

Vzhledem k tomu, že podle zpráv WL nám politici a vlády nehorázně lžou, zatajují a mění si informace podle svých potřeb, nabízí se otázka, jak se k těmto informacím a událostem posledních dnů máme postavit? Jak se zachová mladý člověk, který má celou budoucnost před sebou? Bude chtít být poslušnou ovečkou, která maká jako stroj, bere nízký plat a poslouchá chytré rady z úst lidí, kteří jsou do konce života za vodou? Nebo snad bezdomovcem závislým na alkoholu, který má jediný cíl opít se do zapomnění? Nebo bude raději hackerem, který je sice psancem, ale aspoň je upřímný sám k sobě a hledá čirou pravdu?

Světová vláda nám jasně naznačila (podle svých reakcí na zveřejněná fakta), jak se máme zachovat. Buď jako ovečky v Orwellově státu, nebo jako disidenti hlásající pravdu i za cenu možného postihu. Za co tedy stojí naše životy? Hledáme jen svoje pohodlí, televizi a pivečko, nebo nám záleží na tom, kam se řítí tahle situace? Možná jsme si jen neurčili své osudy, ale pokud přemýšlíme o tom, kam vede naše cesta, možná je čas se na ni podívat pořádně zblízka.

„Mé ego není důležité, neboť umírám touhou položit své srdce pro lepší bytost.“

sobota 11. prosince 2010

Čím mě tolik zaujaly Ekovesnice

Ekovesnice jsou místem, kde se odehrává nový životní styl. Je to místo, kde žijí lidé, kteří milují přírodu, zvířata, chtějí žít zdravě, být otevření a přátelští ke svým sousedům, dělat práci, která je baví a budovat místo, které bude splňovat jejich představy a potřeby. Zní to jako pohádka, ale ve skutečnosti podobná místa vznikala už za naší první republiky a lidé byli velice hrdí na to, že můžou skloubit moderní technologii s nádhernou přírodou. Po revoluci trvalo nějakou dobu, než jsme si užili všechny výdobytky západní kultury a dnes se opět vracíme k myšlence vyváženého života v souladu s přírodou.

Je jasné, že Ekovesnice nejsou pro každého. Ten kdo miluje nakupování, obchodní centra, luxusní restaurace a drahé butiky, jistě nebude chtít zamazat si své drahé boty o trochu bláta po dešti. Je to projekt, který předpokládá, že lidé kteří zde budou žít, budou na určitém stupni vývoje, tj. ten stupeň, kdy už nám nezáleží na kupování zbytečných věcí, ale chceme budovat zdravé a svobodomyslné prostředí pro nás a naše děti.

Tento projekt nenabízí jen výstavbu vlastního pasivního domu, rodový pozemek s dostatkem místa pro pěstování vlastního jídla, chování svých zvířat, ale také možnost vybudování společenské budovy pro setkávání, uměleckou tvorbu, hry, pořádání divadel a přednášek, dále možnost vytvoření koupacího jezírka, postavení alternativní školy, bylinkové léčitelství, hřiště pro děti, ekologické dřevěné sauny a další různé vybavení dle dohody společného sdružení.

Ekovesnice jsou místem k životu, který respektuje jeho obyvatele i okolní krajinu. Zapomeňte na strašlivé satelity, nebo přelidněná sídliště. Tady lidé žijí pospolu, ale každý má svůj kousek půdy a prostoru nutného pro život. Projekt se buduje na místě, kde je čisté a ničím nepoškozené životní prostředí. Je to místo, kde může vznikat novodobá umělecká kultura, neboť není zatížená stresujícím spěchem a finančními nároky.

Nyní teprve některé vesnice vznikají v Česku a na Slovensku, ale doufám, že další budou jen přibývat. Až si lidé uvědomí, že se zbytečně hnali za nějakým nesmyslným výdělkem, budou raději investovat do projektu, který má budoucnost a může sloužit i dalším generacím. Mladí lidé potřebují podporu pro perspektivní život, protože nemají peníze a v poslední době není ani snadné sehnat práci, vede to ke zbytečné frustraci a tito lidé promarní své životy ve vzteku a zlosti, místo aby dělali něco pro sebe a ostatní.

Tímto článkem chci apelovat na ty, kteří to vzdávají. Nevzdávejte to, vy starší nerezignujte na stávající stav, raději podpořte nové myšlenky a vy mladí, neutíkejte z naší země, je to krásná země a nebýt lidí, kteří jí chtějí akorát znásilnit a využít, byla by to ta nejkrásnější země s bohatou tradicí. Pojďme naší zlost a negaci obrátit v náš prospěch, politici nám nepomůžou, oni se nezmění, dokud se nezměníme my sami, změna musí přijít zezdola, ne revolucí ale evolucí. Změňme naše myšlení a pojďme budovat plnohodnotné místo k životu.

Odkazy:

http://ekovesnice.cz/

http://wwwold.ekovesnicky.cz/

http://ekovesnicky.cz/index.php

http://nasealternativa.mypage.cz/

středa 8. prosince 2010

Jak se vyrovnat s dnešním světem?

Chodím po ulicích ranní Prahy a zdá se mi, že největší obtíž mi činí, abych pravdu řekl, najít nějaké místo, kde bych nikomu nepřekážel nebo cestu, kde bych nemusel zaclánět a překážet svojí troufalou odvahou, že bych mohl dojít, tam kam jsem měl v plánu. Zatím jsem asi nepochopil systém kličkování a dávání přednosti v chůzi, neboť stále má někdo nepochopitelnou potřebu mě vší silou srazit k zemi, nebo naopak jít natolik pomalou chůzí, která se klikatí do spirály, která jako by předvídala mé myšlenky a točila se přesně do toho směru, kam chci zrovna jít. V tomto městě je nejspíš pravidlem, že ačkoliv stojíte přímo u dveří tramvaje či metra, necháváte pustit důchodce, kteří obvykle sedí o několik sedadel dál od vás s výrazem, který velice klame, neboť se tváří, že jsou maximálně nepohybliví, ale během chvilky jsou schopní vyskočit ze sedadla, vecpat se před vás a vystoupit dřív než vy.

Chodci se obvykle dělí na dvě skupiny. První skupina lidí, je ta, která nejspíš někoho pronásleduje, nebo naopak před někým utíká. Druhá skupina jsou lidé, kteří si nejspíš vyšli prohlédnout designové prvky nástupišť do metra, mechanismus eskalátorů a celkový obraz ranního města. Někdy se mi dokonce zdá, že zkoumají něco na zemi a prohlížejí si chodníky. Koordinace těchto dvou skupin, je velmi zvláštní a nejspíš obsahuje prvky nějakého mě skrytého významu.

Záhy jsem byl poučen, že oni spěchající, jsou lidé, kteří pospíchají do práce a do školy. Nejspíš celá firma je založená na každém určitém jednotlivci a nemůže začít fungovat, dokud se nedostaví na pracoviště. Školy čekají, dokud nepřiběhnou všechny děti, a teprve tehdy můžou začít učit. Dále jsem byl zpraven, že druhou skupinou jsou důchodci, kteří do školy a do práce nechodí, ale mají asi natolik zafixovaný a naučený časový zvyk, že musejí vyrážet ve stejnou dobu. Jeví se mi poněkud zvláštně, co je tak zajímavého na scenérii, kterou už tolik let tak dobře znají.

Pocity zpátečníka

Jsem poměrně všímavý člověk, a tak se ke mně dostaly jakési internetové nástroje, jako Twitter, kniha tváří (facebook), youtube a blogg. Zajímavé to nástroje, kde můžete psát svoje momentální pocity, nebo postřehy běžícího dne, nebo si nahrát video, kde o tom mluvíte a popisujete to. Bloggeři jsou jakýsi novodobí spisovatelé, kteří vzhledem k nedostatku talentu a úspoře času, nemusí obíhat nakladatele, ale stačí jim zaregistrovat se na webu a můžou hned začít psát. Vlastně jsem jeden z nich. Člověk, který má obrovskou potřebu neustále někomu něco říkat a přinášet nejnovější drby, ale protože mě nikdo nechce poslouchat, tak to můžu alespoň psát na web. Vlastním i facebook, ale jaký to má důvod? Kolikrát jsem si tuto otázku pokládal, když jsem po několika neúspěšných pokusech opět zjistil, že opravdu mi nikdo nenapsal po těch pár minutách, ani mě neoznačil na fotu, což je docela logické, vzhledem k tomu, že se tak nerad nechávám fotit, a když už mě někdo vyfotí, zachytí většinou profil maximálně tak mojí ruky. Nějak nemám potřebu psát o svých pocitech, raději píšu o svých názorech, ty jsou však nejspíš buď natolik kontroverzní, že se ani nikdo neodvažuje na ně reagovat, nebo naopak natolik nudné, že se o to ani nikdo nesnaží. Nejspíš nejsem aktuální, když nepíšu o tom, co dávali v televizi, nebo jaká internetová hra je nejlepší, či jak se kdo někde vožral a dělal tohle a tamto. Že bych neměl co říct? Možná mám až příliš moc témat na debatu, kterou nikdo nechce řešit tváří v tvář, raději přes Skype, nejlépe při hraní WOFKA nebo Countra.

Lidem div nevypadávají oči z důlku, když se pochlubím tím, že večer čtu knihy. Na to nemám čas, je nejčastější reakce. Čím to je, že ostatní lidi bydlící ve stejném městě, chodící stejně na vysokou školu, mají méně času než já? A máš u toho zapnutej internet, televizi, hifi, atd? Zní otázka na mě. Ne nemám. To by mě asi nebavilo, zní reakce tázajícího. Asi jsem málo online, málo cool. Mou jedinou starostí je, jak skončí příběh knížky a jak dopadnou moje zkoušky. Slovo filozofie je skoro sprosté slovo a vždy označuje jakési tlachání o tématech, na které nikdo nezná odpověď, například co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce. Ale když chcete vědět od kritika, jestli ví, co řeší moderní filozofie, tak ho to nezajímá nebo má zrovna výpadek paměti. Pozoruhodné, jak jsme dneska informovaní, víme všechno o všem, ale nic do hloubky, možná tak náš studovaný obor na vysoké. Dnešní společnost je společnost hromadění a konzumování bez užitku, ale co když mi stačí málo? Je to snad špatně, že nepotřebuju, mít každou pitomu věc? Nabízí tato společnost nějakou alternativu pro lidi, kteří chtějí žít svůj život a ne se pouze dívat na nějaký seriálový? Přijde mi dost zvláštní, že mám strávit 16 let na škole, abych mohl dělat práci, která mě alespoň trochu baví a vyhovuje, a pokud chci sehnat alespoň trochu přijatelné bydlení do osobního vlastnictví, jak dlouho musím makat?

Ten kdo se dočetl až sem, může pro mě mít pochopení. Jak se vlastně máme vyrovnat s naší dobou, která na nás má až neuvěřitelně nesmyslné nároky. Jak se mám vyrovnat s tím, že celý život mě učí o pravdě, která je ve skutečnosti jednou velkou lží. Když si čtu nové zprávy z WikiLeaks, nepřestává mě napadat potřeba zvracení, a vůbec ne z toho důvodu, že bych měl něco proti těmto stránkám. Naopak jsem měl velké pochybnosti o vládách ve světě a mnohé moje domněnky byly tímto serverem potvrzeny.

Kam spěje naše doba? Proč musíme neustále někomu dokazovat, že my opravdu stojíme o to, abychom žili alespoň na nějaké úrovni. Jsme snad zlobivé děti, že nám stát neustále musí něco zakazovat? Kdo má právo nám říkat, co máme a nemáme dělat, ani Bůh si to nedovolil od té doby, co nás poslal na zem z ráje. Vždycky se musím smát, když slyším od někoho, že šimpanzi napodobují lidské chování, nebo že člověk je nejchytřejší zvíře. Jaký nesmysl, zvíře by nikdy nebylo tak hloupé jako člověk, neboť pouze člověk dokázal vymyslet takové hrůzy, o kterých se ani těm nejkrvelačnějším zvířatům nezdálo. Jsme šílení mi lidé v našem světě, nebo jsou jenom šílené moje myšlenky, které jsem si dovolil tímto způsobem vyvrhnout do virtuálního světa?

neděle 5. prosince 2010

WikiLeaks – nová éra informací

Revoluce v komunikaci a informační vzdělanosti

Lidé zažili spoustu převratných okamžiků v dějinách, mezi nejzávažnější převraty v poskytování informací, patří vynález písma, vynález knihtisku, zprovoznění internetu a v dnešní době by to byly patrně vznik webu facebook, vznik digitálních čteček a serveru WikiLeaks.

Tyto tři převratné vynálezy doslova přinášejí naprosto revoluční pohled na sdílení informací, na komunikaci, objev nových informací a všeobecný celkový rozhled. Je tomu tak, že naše generace jsou mnohem více informované, mnohem častěji komunikují na dálku, mají rozsáhlejší znalosti, i když poněkud povrchnější a mají mnohem větší zásobu znalostí z filmů, knih, zpráv, atd, které přinášejí další poznatky a pohledy na svět. To jaký druh informací vyhledáváme, je už jen na nás.

WikiLeaks

Jaký to má dopad na myšlení dnešních lidí? Je to velice zvláštní fenomén, že dnes se díky serveru WikiLeaks dozvídáme, jaká je skutečná úloha diplomatů, kdo je v politice jaké zvíře, a dokonce se můžeme dozvědět, jak to vypadalo ve skutečné válce, ne v té kterou nám připravili média a politici. Dnes už můžeme s klidem říct, že oficiální média jsou pouze divadlo s reálnými prvky a skutečnými lidmi, nejde o to, že bychom se nedozvěděli, co se stalo, spíše jde o to, jaký obraz nám média zobrazují a jak nám vnucují vlastní názor prostřednictvím koupených záběrů a ústy politiků. Ovšem nastala jedna revoluční změna. Server WL nám přináší skutečné, ničím nezkalené, hrubé a surové pravdy. Možná na to ani nejsme připraveni, přece jenom jsme žili už od vynálezu rozhlasu a televize v jakési nafukující se bublině, která nám zobrazovala určitý úhel pravdy, neviděli jsme za bublinu, a tak jsme se jenom těžko dohadovali, kdy může samotná bublina prasknout. Je až s podivem, nakolik jsou lidé šokováni, že si ani netroufají vyjít do ulic a protestovat. Když server WL zveřejnil naprosto bez servítek, jak byli bezostyšně vražděni obyčejní iráčtí a afgánští civilisté vele-obdivovanou americkou armádou, nikoho to nejspíš ani ze židle nezvedlo. Copak jsme již tak otrnuli, že ani nejsme schopni jít bránit svobodu jiných lidí a svobodu slova? Na druhou stranu je známo, že Američáné naposledy protestovali za války ve Vietnamu, ani ne tak kvůli vietnamským civilistům, jako spíše kvůli strachu, že můžou sami zhebnout někde daleko v jungli.

Je to neuvěřitelné, ale drzost americké vlády a pentagonu je přímo dech-beroucí. Když byly zveřejněny americké tajné dokumenty, kde se mimo jiné píše o tom, jakých válečných zločinů jsou Američani schopni, nejen že nečiní žádné kroky, které by alespoň před veřejností vypadaly jako satisfakce, ale dokonce si dovolí prohlásit, že zakladatel WL je zločinec, který má být při nejmenším alespoň pověšen. Když ho ovšem nemohou chytit a pověsit, tak na něj alespoň hodí, jako by náhodou těsně po tom, co byly zveřejněné diplomatické depeše, obvinění ze znásilnění a zatykač ve většině zemí Evropy, v Americe, Austrálii a dalších státech. Přinejmenším trochu zvrácená logika, nebo svět naruby?

Zveřejňování dalším dokumentů má nadále pokračovat a je na pořadu dne, co se ještě dozvíme. Poněkud mě zaráží, že někteří lidé se staví na stranu ublížené americké vlády. No je to opravdu hrozné, oni o něčem rozhodují, něco konají, nikoho z občanů se na nic neptají a to něco, je vraždění a mučení ne vojáků, ale civilistů. Jak jsme si jenom mohli dovolit, zveřejňovat jejich tajné plány, do kterých nám nic není, vždyť jsme jen hloupé stádo, které má kupovat, utrácet a držet hubu. Pokud by Američané vtrhli do naší země, asi bychom neměli ani možnost držet hubu a nakupovat, měli bychom možná problém přežít do druhého dne. A dokonce se najdou lidé, kteří (nevím z jakých důvodů) souhlasí s tím, že je hrozné zveřejňovat tajné dokumenty, mohlo by to ještě někomu uškodit, přičemž těm mrtvým Iráčanům, Afgáncům, Korejcům, Vietnamcům, Japoncům už nikdo neuškodí.

Nyní se dozvídáme vskutku zajímavé informace, a doufám, že podobných stránek bude přibývat, protože naše svoboda za to stojí. A jednou do konce budeme vzpomínat na to, v jakém šíleném světě jsme to žili, ve světě lží, podvodů, vražd a válek.

neděle 28. listopadu 2010

Sedm smrtelných hříchů naší společnosti

Je sedm smrtelných (nebo spíš velikých) hříchů, které dohromady vytvářejí předpoklady pro zánik společnosti nebo velké civilizace, bylo již mnoho civilizací (např. Řím), které byly ke konci již tak zkažené, že musely nutně zaniknout nebo se alespoň změnit. Posuďte sami, jak je na tom ta naše společnost.

1. Pýcha

Dříve nebylo možné, aby se ženy či muži uměle nechali vylepšovat. Dnes jsou běžné operace, jako zvětšení prsou, liposukce, modelování obličeje, silikonové rty, odstranění vrásek, apod.

Hubené modelky a kult štíhlých žen je stále velmi populární, ačkoliv to někteří návrháři bojkotují. Můžeme se tak stále setkávat s anorexií, nechutí k jídlu a nenávisti k vlastnímu tělu. Naopak mnozí lidé zašli natolik daleko, že jejich krása, moc či bohatství naprosto zaslepily jejich zdravý rozum.

Jsme na sebe tak pyšní, že zapomínáme, že také existují jiní lidé. Pokud máme bohatství, nezajímá nás, že jiní lidé umírají hlady. Pokud máme moc, nemáme potřebu ji použít pro dobro jiných lidí. Pokud jsme vystudovali vysokou školu, na ty co jí nemají, koukáme z patra, ale zapomínáme, že to není nic víc než obyčejný papír s názvem nějaké školy a titulu.

2. Lakota

Nikdy v historii nebyl tak propastný rozdíl mezi nejbohatšími lidmi a těmi nejchudšími, neboť polovinu světového bohatství vlastní pouhá 2% nejbohatších lidí, zatímco dolní polovina vlastní jen 1%. Lidé, ze zemí Evropy, S Ameriky a několika dalších zemí (např. Japonsko, Dubaj) vlastní 90% tohoto bohatství.[1]

Můžeme si hromadit sebevíc krámů, ale časem zjistíme, že jsou to stejně jenom krámy, neboť žádná věc nám nemůže přinést opravdové štěstí.

3. Závist

Je u nás velmi známá. Závidíme sousedům větší barák a novější auto, kolegům v práci vyšší plat nebo lepší postavení, přátelům lepší vztahy nebo více svobody, atd. Zvláště v ČR se závist velice dobře zakořenila do našich hlav a je velmi časté, že závidíme lidem, kteří jsou úspěšnější, slavnější, nebo přitažlivější. Možná to ani nechceme přiznat, ale mi téměř nikdy nejsme spokojení s tím, co máme, ať už je to cokoliv.

4. Hněv

Máme obrovský hněv na politiku naší země, neboť jsme byli téměř vždy v područí jiného zřízení. Už naši prarodiče zažili hněv, když nacisti okupovali ČS a byl vydán rozkaz prezidentem republiky neklást jakýkoliv odpor. Na další zklamání a rezignaci jsme nemuseli vyčkávat příliš dlouho, byla jím sovětská okupace v roce 1968. Dnes máme 21 let demokracii a znovu cítíme obrovský hněv a bezmoc z politického dění, které se opět odehrává o nás, bez nás. Je to veliký hřích celé naší společnosti, neboť hněv ještě nikdy naši situaci nevyřešil, ale zklamaní a podvedení jsme se cítili již mnohokrát.

Ve světě je dnes veliký hněv především kvůli světové krizi a všeobecné nespokojenosti z důsledku propouštění, zadlužení, zvyšování daní a celkové vládní škrty v rozpočtech, nebo krach celého státu. Lidé se bouří a demonstrují, mají zlost, i když neví na koho, na vidině jsou politici, ale ti neumějí dělat nic, než to co dosud, tj. slibovat, utěšovat a slibovat.

5. Chtíč

Každé druhé manželství se v ČR rozvádí a rozvodovost se stává běžnou normou ve společnosti.[2] Pryč jsou doby, kdy lidé žili celý život s jediným člověkem, neboť špatná volba, ego a chtíč nám nedovolí odevzdat svojí duši a život někomu druhému. Je otázka do jaké míry hrají roli v našem chtíči pudy a je známo, že jakékoliv potlačování vede k nemocem fyzického nebo psychického charakteru. Je v dnešní společnosti již normou, že mladí lidé jsou single a můžou si jen tak nezávazně užívat? Nebo dokonce žijí lidé v manželství, ale zároveň mají milenky a milence, ať už tajné nebo tolerované? Stává se běžným a normálním, že dva partneři spolu nevydrží déle než několik týdnů či měsíců? Jaká je tedy budoucnost dalších generací, které budou žít v rozvedených manželstvích, nezadaných párech, či jako výsledek nechráněného úletu?

Naše Ego nám neustále poroučí, chci tohle, chci tamto, ale naše jednání se nutně musí střetnout s dalším Egem, které zase chce něco jiného. Dostáváme se tak do bludného kruhu, protože nechceme dělat ústupky, ale zároveň nemůžeme dosáhnout svého cíle. Vede to ke konfliktům, k hádkám a sporům. Vzhledem k tomu, že jsme od mala vedeni k soutěžení, vlastně ani příliš neumíme spolupracovat. Společnost egoistů se na ničem dohodnout nemůže, protože jim to nedovolí hlas vlastního Ega.

6. Obžérství

Podle Světové zdravotnické organizace trpí nadváhou 1,6 miliardy lidí starších 15 let, z toho 400 milionů obezitou. Do roku 2015 se mají tato čísla téměř zdvojnásobit.[3] A můžeme si gratulovat, neboť nejenom přibývajícími stavbami dalších Mcdonaldů, Bigburgrů a KFC, ale naším celkovým životním stylem a naprosto nezodpovědnou ignorací k našim tělům, si stavíme vlastní hřbitov a kopeme své hroby. Už delší dobu si všímám toho, že drtivou většinu lidí naprosto nezajímá, nejen z čeho jídlo pochází, jak se vyrábí, jestli je to zdravé, ale dokonce je nezajímá ani co jedí, hlavně aby jim to chutnalo a umlčelo jejich věčně nespokojené řvoucí žaludky, které by se daly přirovnat k velkým popelnicím. Je dětinské se vymlouvat na to, že není jiný způsob stravování, neboť jediné co prodejce a obchodníky zajímá, je poptávka, a dokud bude stále dost žroutů hamburgerů, budou na každém rohu strašit fastfoody.

7. Lenost

Někde jsem četl, že lenost je matka pokroku, zajímalo by mě, kam bychom pokročili, kdyby doteď tento přístup vyznávala naprostá většina obyvatelstva. Je fakt, že jsme se dnes dostali do stádia, kdy už toho příliš nemusíme. Ve vyspělých zemích padlo jak otroctví, nevolnictví, i vykořisťování dělníků, ale zároveň to přineslo mnohá usnadnění a všeobecnou lenost. Lidé si zvykli, že nemusí příliš nebo vůbec chodit pěšky, zvykli si na internetovou komunikaci, na filmy, seriály a hry, kde prožijí všechno, aniž by museli opustit obývací pokoj. Je spousta lidí, kteří rezignovali na vlastní život, aby mohli trávit většinu času konzumováním drog, sledováním televize a hraním her na počítači. Dostaneme se snad do doby, kdy člověk už nebude žít svůj fyzický život, ale bude žít jiný virtuální, protože ten náš snad není dost zajímavý a plnohodnotný? Dostaneme se do stádia, kdy nám bude zatěžko opustit vlastní postel?

[1] http://ekonomika.ihned.cz/c6-10084500-19906840-001000_d-polovinu-svetoveho-bohatstvi-vlastni-dve-procenta-bohacu

[2] http://domaci.ihned.cz/c1-35692160-kazde-druhe-manzelstvi-se-loni-rozvedlo

[3] http://www.obesity-news.cz/?id=143

pátek 26. listopadu 2010

Všechny nemoci způsobuje nerovnováha

Téměř všechny nemoci způsobuje nerovnováha v našem těle. Naše tělo obsahuje miliardy různých mikroorganismů, které jsou pro nás i pro vědu naprostou záhadou, dnes dokážeme popsat pouhá 2% a zbylých 98 je nám neznámých. Víme však, že naše tělo potřebuje ke svému životu určité prostředí, které se vyznačuje pomocí PH. Aby naše tělo bylo v rovnováze, potřebuje mírně zásadité 7,35-7,4 PH s mírným výkyvem. Pokud nastane nerovnováha a tělo je např. příliš kyselé, začnou jednotlivé orgány vypouštět látky, které vyrovnají stav PH, to ovšem vede k oslabení těchto orgánů a následkem toho tělo hůře odolává nemoci. Pokud je tento stav dlouhodobý může dojít ke vzniku vážné nemoci, zhoubných nádorům, rakovině, a pokud orgány již nejsou schopny udržet rovnováhu, následuje smrt.[1]

Nejčastějším typem vychýlení rovnováhy, je příliš kyselé prostředí. Většina potravin našeho dnešního jídelníčku, je totiž právě kyselinotvorná, proto v našich tělech vznikají kyseliny, které musejí nejčastěji játra, ledviny, plíce a střeva odbourávat. Z toho důvodu dnes je tolik případů rakoviny tlustého střeva, rakoviny žaludku, selhání jater, ledvin a rakovina plic. Kyselé prostředí nevzniká pouze vlivem potravy, ale také vlivem stresu, negativního myšlení, škodlivého prostředí, kouření, alkoholu a chemických látek.

Aby naše tělo bylo v rovnováze a netrpělo žádnými civilizačními nebo jinými chorobami, musíme mu věnovat náležitou péči a pozornost. To nejmenší co pro sebe můžeme udělat, je změnit jídelníček, na zdravý a pestrý repertoár. Jak je známo, jsou pro nás nejdůležitější potraviny čerstvé, bez chemických úprav, především zelenina a ovoce. Je důležité si uvědomit pojem zásadotvorné, neboť citrón se zdá být kyselý, ale ve skutečnosti patří do zásadotvorných potravin, které nutně potřebujeme. Naopak ořechy jsou zase kyselinotvorné.[2]

Kyselinotvorné:[3]

Silně

Maso a masné výrobky - kyselina močová

Vepřové maso - kyselina sírová a dusičná

Sladkosti, cukr, produkty z bílé mouky - kyselina octová

Sladidlo - kyselina mravenčí

Nealkoholické nápoje (sycené a slazené) - kyselina fosforečná

Káva, černý čaj, červené víno - kyselina tříslová

Léky proti bolesti - kyselina acetylosalicylová

Nadměrná tělesná námaha - kyselina mléčná

Stres, hněv - kyselina solná

Slabě

ovocné šťávy

lískové oříšky, vlašské ořechy, sladké mandle

pšeničná celozrnná mouka

žitná celozrnná mouka

celozrnný „knäckebrot"

celozrnný chléb

výrobky z celozrnného šrotu

máslo

tvaroh

jogurt

rýže, loupaná, vařená

burské a paraořechy

Zásadotvorné:[4]

Silně

zeleninové šťávy

pšeničné klíčky

bylinkový, zelený čaj

zelenina a listový salát jako např. okurky, zelí, čerstvé pampelišky, endivie, rajčata, cukety, tykev, mrkev, ředkvičky, kedlubny, pórek, polní salát, lilek, celer, brambory, bílé fazole, rukola atd.

slunečnicová semena

Slabě

plody jako např. fíky, rozinky, banány, citróny, melouny, třešně, hroznové víno, meruňky, broskve, jahody, angrešt, maliny, borůvky atd.

podmáslí

výběrové nebo čerstvé syrové mléko

quinoa, amarant, špalda, jáhly, kroupy, pohanka

klíčky špaldy

obilná káva

avokádo

med

čočka, hrách, zelené a žluté fazole

Neznamená to, že bychom měli kyselinotvorné potraviny vynechat, ale vzhledem k tomu, že jich je většina, měli bychom se spíše soustředit na dostatek zeleniny, ovoce a především na zelené potraviny obsahující důležitý chlorofyl. Také je důležité jíst méně masa a živočišných, mléčných výrobků.

Další faktory způsobující překyselení:[5]

- Nadměrné množství potravy, přejídání

- Konzumování jídla v pozdních hodinách večer a v noci

- Nadmíra stresu

- Rozčílení, hněv, zloba

- Nedostatečná fyzická aktivita, nebo naopak přepětí svalů

- Špatné, nepravidelné a povrchní dýchání

Je jasné, že v našich podmínkách a v dnešním uspěchaném světě se jen těžko nalézá potřebná rovnováha pro naše těla. Ale je jen na nás, co považujeme za své priority, jestli to je plnohodnotné zdraví a celková fyzická a duševní pohoda, pak jistě oceníme tyto znalosti, jak udržovat rovnováhu ve svém těle. Pokud nás to nezajímá dnes, bude nás to možná zajímat na stará kolena, kdy už konečně pochopíme, že jsme jen smrtelné bytosti a ještě nechceme odejít na onen svět, ale tehdy už bude příliš pozdě, proto je lepší začít již dnes.

[1] http://www.zdravavyzivahronov.com/vse-o-nakupu/informace-zajimavosti/acidobazicka-rovnovaha

[2] http://www.celostnimedicina.cz/zachovani-rovnovahy-kyselin-a-zasad.htm

[3] http://www.zdravi-az.cz/Potraviny_jako_jedy_i_leky_02.php

[4] http://www.regenerujte.cz/pages/seznameni/jak-se-spravne-stravovat/prehled-zasadotvornych-a-kyselinotvornych-potravin.php

[5] http://uzkost-deprese.webnode.cz/news/zasadotvorne-a-kyselinotvorne-potraviny-v-nasi-strave-ii/

neděle 21. listopadu 2010

Až se zhroutí systém

Ačkoliv to navenek nevypadá a politici nás dál budou ujišťovat, že mají vše pod kontrolou a že krize je již za námi, tak ve skutečnosti toto není ani špička ledovce skutečné krize. Média, která jsou mimochodem regulována politiky, nám budou dál předávat obraz, který nás má uspokojit a ukolébat v domnění, že nějaké vládní škrty a omezení nás můžou zachránit.

Tento systém je na pokraji zhroucení. Je to konec kapitalismu, konec fosilních paliv, konec konzumního životního stylu a konec zdánlivě nekonečných přírodních zdrojů. Zdá se toto tvrzení možná příliš troufalé, a kdybych ho dokonce publikoval někdy v roce 2008, tak by mě považovali za šílence. Ale toto tvrzení je založené na nezpochybnitelných faktech. Už nelze dál lhát a přesvědčovat lidi donekonečna, že všechno bude jako dřív. To ani nelze, neboť jsme překročili spotřební křivku a poprvé v historii je více produkce než samotné lidské práce. Banky kolabují, protože obchodovaly s virtuálními penězi, které neexistují. Nelze, aby systém fungoval na něčem, co existuje pouze v binární podobě.

A důkazy? Bankrot Islandu, Řecka, blížící se bankrot Irska, Španělska, Itálie, Portugalska a Belgie. Obrovsky zadlužené USA a Japonsko a další státy, které jsou závislé na spojených státech.

Není to jen krize bankovního sektoru, je to všeobecná krize kapitalismu, který je založený na nekonečném růstu. Máme příliš mnoho technologií a strojů, které nahrazují lidskou práci, v důsledku toho příliš velkou nezaměstnanost a příliš mnoho výrobků, které nejsme schopni spotřebovávat, protože nemáme dost peněz, a když firmy nemůžou prodat své výrobky, tak mají obrovské ztráty a nemůžou zaplatit astronomické částky, které musí platit za elektřinu a energii na stroje, továrny a dopravu. Zatím je ještě dostatek lidí, kteří mají práci a kupují výrobky, ale v důsledku falešných hypoték a virtuálních peněz, které nejsou ničím kryty, lidé přicházejí o domovy, mají šílené dluhy, které jsou prakticky nezaplatitelné. Je čím dál vyšší nezaměstnanost a je jen otázkou času, než dojde ropa a systém se nadobro zhroutí.

Co potom bude následovat?

Lidé se rozdělí na několik skupin, stejně jako je známá alegorie o potápějícím se Titaniku. První skupina bude zatvrzele tvrdit, že to není pravda a že se vlastně nic neděje, bude dál pokračovat ve snění svého života, je to ta skupina na Titaniku, která tančí a pije, zatímco se Titanic potápí. Druhá skupina začne ihned vyšilovat a bláznit, nebo je popadne obrovská zlost a agresivita. Celou dobu jste nám lhali a my jsme vám věřili? Jsou to ti lidé, kteří půjdou do ulic a budou demonstrovat, ničit poslední zbytky materiálního světa, budou útočit na lidi, snažit se za každou cenu zachránit poslední kousky mamonu. Na Titaniku se ani nesnaží tolik o záchranu, jako o nalezení viníků, kteří jim lhali, že Titanik je nepotopitelný. Poslední skupinou jsou lidé, kteří zachovají klid a snaží se najít nebo vyrobit záchranné čluny. Jsou to lidé, kteří pochopili, že popírání ani zlost je nezachrání, oni poznali, že je čas zahodit všechno staré harampádí, majetek a předsudky a zachránit si holý život.

Jak se zachránit z potápějící lodi?

Myslím si, že to není žádná tragédie, něco starého končí, aby mohlo vzniknout něco lepšího. Příliš dlouho jsme stavěli onu Babylonskou věž (viz nejvyšší mrakodrap světa v Dubaji), příliš jsme hromadili a z mamonu jsme si vytvořili nové konzumní náboženství. Dokonce jsem někde četl, že splňujeme všechny předpoklady, které předcházejí zániku každé velké civilizace. Ale pokud stavíme dům, který vede až do nebe a jeho základy jsou ze ztrouchnivělého dřeva, nemůžeme čekat, že tento dům bude stát příliš dlouho. Ale dost bylo řečí, je to jednoduchá matematika, kterou chápe i malé dítě a naši politici to nejsou schopni přiznat nebo dokonce pochopit, že když je systém založený na nekonečném hromadění z peněz, které reálně neexistují, musí brzo padnout. A to se dnes děje, je konec, hra skončila a všelijací vychytralci se budou neustále snažit vyargumentovat, že je to nesmysl, že systém jede dál, nebo tomu dokonce věří, ale fyziku a matematiku nemůžete obelhat. Když hodíte kámen do vzduchu, musí zákonitě zase spadnout, 1+1 je vždycky 2. Můžete to popírat a vyvracet, jak chcete, ale vždycky se stejně dostanete ke stejnému výsledku.

Ale jak z toho ven?

Neodvažuju se zde psát nějaký návod, nebo postup řešení, nakonec může někdo přijít na úplně jiné nápady, ale raději než kritizovat nebo vyvracet něčí tvrzení, pokusím se napsat několik základních bodů, které nám můžou do budoucna pomoci.

- Neberte si žádné hypotéky, půjčky, nebo jakékoliv podpory od banky či jiných pochybných lidí

- Zrušte si účty v bance, peníze raději investujte do nějakého úrodného pozemku, nebo do zlata, do něčeho co má hodnotu, nemá smysl peníze skladovat doma a čekat, až vás vykradou

- Nekupujte zbytečnosti, které jsou k ničemu, jako módní oblečení, televize, auta, mobily, atd.

- Až nebude fungovat elektřina, bude veškerá elektronika k ničemu, proto je vždy lepší mít jiné způsoby komunikace a způsobu obživy

- Je lepší kupovat oblečení, které je z materiálů, které jsou odolné a vydrží hodně dlouho, ještě lépe dešti a mrazu odolné

- Co nejdříve se potravinově osamostatnit, pěstovat jídlo na zahrádce, na balkóně, kdekoliv to jde a nejlépe postavit svépomocí dům z okolních materiálů a zahradu na pěstování jídla, chov zvířat, atd.

- Je dobré mít pouze věci, které se dají opakovaně používat, ne spotřební zboží na jedno použití, ale kvalitní dlouholeté účelné věci, např. nářadí, břitvy, nůžky, atd.

- Až dojde ropa a benzín bude nekoupitelným zbožím, bude většina aut naprosto zbytečná, a tak se stanou koně opět žádanou dopravní vymožeností a vlaky budou nejspíš stejně důležité jako v 19. Století

- Každý kdo má možnost se osamostatnit potravinově i energeticky již dnes, má velikou výhodu, kdo čeká na to, až se loď potopí, dělá velikou chybu, neboť ten, kdo bude poté žít ve městě, zažije asi nejspíš neuvěřitelné hrůzy a zvěrstva na 21. Století, není nic horšího než dav, který se snaží ukořistit poslední zbytky jídla a léků

Nechci zde malovat příliš děsivý scénář, ale fakt je ten, že bychom se měli připravit na cokoliv, ať už to bude dobré nebo zlé. Jen doufejme, že po této bolestivé reformaci, nastane vznik něčeho nového, osvícenějšího a lepšího, že to bude impulz pro novou éru, ve které se lidi probudí a již spolu nebudou soupeřit a nenávidět se, ale naopak spolupracovat a vzájemně vytvářet plnohodnotný vztah. Příliš dlouho jsme válčili, zabíjeli se navzájem, vraždili, plivali na sebe špínu, záviděli jeden druhému a celá naše společnost byla založena na nějakém vymyšleném prvotním hříchu, že máme pocit, že celý život je za trest a my musíme trpět. Ale tak tomu není, je to jen dogma, které jsme se naučili nazpaměť jako básničku, kterou umíme, i kdyby nás probudili uprostřed noci. Naše názory jsou zdeformované a my jsme se celý život učili tomu věřit a dospěli jsme do takového stádia, že jsme to nejenom přijali, ale jsme dokonce schopni to bránit, a dokonce kvůli tomu i zemřít v nějaké nesmyslné válce. Je to na hlavu a musí to skončit a doufám, že to bude brzo, protože nechci svým dětem nebo vnoučatům vysvětlovat, proč mluvíme o lásce, přátelství a porozumění, ale konáme většinou jen nenávist, podrazáctví a egoismus.

středa 17. listopadu 2010

Austrálie jako nový domov

Tento článek píšu na základě informací, které mám od kamaráda, který v Austrálii žije již druhým rokem. Napsat tento článek mě napadlo, když jsem s ním naposledy mluvil po skypu a on mi řekl, že už se tam cítí jako doma, což mě překvapilo vzhledem k tomu, jak krátkou dobu tam pobývá. Ale když jsem se nad tím zamyslel a dal jsem dohromady vše, co mi říkal, dalo mi to celkem smysl.

Mezi naší zemí a Austrálií je totiž propastný rozdíl. Není to jen o tom, že každá země leží na opačné polokouli, nebo že Austrálie je vlastně kontinent, i když nejmenší. Je to především poznatek, že Austrálie ( dále Au) je země, která vede pořadí zemí světa s největší prosperitou a blahobytem.

A proč tomu tak je?

Austrálie má vlastní zásoby ropy a uhlí, zlata a dalšího nerostného bohatství, dále má velké příjmy za poskytování víz a studia pro přistěhovalce a turisty, proto je to velmi bohatý stát. V Au se setkávají různé druhy kultur a celý stát se prezentuje jako velmi otevřený a liberální. Au je země, kde nic není pro nikoho problém.

Jak je známo v Au je většinu roku krásných 30 stupňů a pouze v zimě fouká vítr od oceánu a cca měsíc prší. V centrech měst, najdete obrovské parky, kde lidé grilují a relaxují. Nepoužívá se topení, ale velké náklady pohlcuje klimatizace. V noci je příjemných 18 stupňů.

Když jdete po ulici, cizí lidé se s vámi dají do řeči a všeobecně panuje spíše přátelská, optimistická pohoda, ať už jdete nakoupit, najíst se nebo si zasurfovat. Velice zajímavý mi přijde především fakt, který by u nás neměl šanci, tj. že když poštou přijde balík např. s televizí, dají vám ho před dveře a může tam být třeba měsíc a nikdo ho neukradne, dle mého kamaráda je to ani nenapadne, že by ho ukradli, bohužel se může stát, že vám ho ukradne cizinec ze země, kde se krade běžně. Domy se tu nezamykají.

Práce se nebere tak vážně jako u nás, je to pouze prostředek, jak si zajistit obživu a kariérismus nebo workoholismus není tak častý, ale spíše raritou. Můj kamarád dělá v IT firmě, kde panuje velmi přátelská atmosféra a šéf je také spíše spolupracovník a kolega, než nepřístupná autorita. U nás je tenhle americký přístup v IT už poměrně dobře zavedený, ale hodně se dělá na přesčasy a tahání práce domů je velmi běžné. Záleží na tom, kde pracujete, avšak můj kamarád je spíše ojedinělý případ, protože většina nově příchozích musí brát práce, jako čišníci, myči nádobí, nebo uklízeči a teprve časem se asimilovat a najít lepší práci. A kdyby né, tak to také není katastrofa, neboť i popeláři mají v Au skvělý život.

Jídlo je zde dražší než u nás, ale i podprůměrné platy jsou vyšší, a tak si můžete koupit několikanásobek a i s malým platem mít dostatek financí, protože základní potřeby, jako jídlo, pití, oblečení a různé věci zde pořídíte velice snadno. Bydlení je zde drahé, stejně jako v jiných západních státech v Evropě, ale i tak můžete sehnat velmi slušný podnájem.

A co říct závěrem? Snad akorát to, jak Australané tráví svůj volný čas. Lidé zde žijí venku, chodí do restaurací a o víkendu dělají pikniky. Hodně se scházejí a žijí pohromadě, nesedí doma u televize, rádi si povídají a po práci chodí na pivo (ne však za účelem se opít, ale společně poklábosit). Jsou zde velké restrikce proti alkoholu, především proto, že původní obyvatelé Aboriginci jsou známí tím, že nepracují, žijí na podpoře a hodně pijí.

Au žije sportem, tady se surfuje, jezdí na kole, na skatu, běhá, plave, atd. Prostě není čas se nudit, nebo filozofovat nad tím, co je a není špatně. Není asi namístě si Austrálii nějak moc idealizovat, ale na druhou stranu není špatné si sečíst všechna pozitiva a porovnat je s naší situací, kterou prožíváme dnes a denně. Rozhodně mě zaujali jejich mezilidské vztahy, jejich přístup k životu, k práci a obdivuju, že ještě někde existuje místo, které není zkažené honbou za ziskem a majetkem.

U nás tomu tak není a bylo by asi na obsáhlou analýzu, jaké jsou důvody naší všeobecně pochroumané povahy, proč se zde krade, lže a tunelování a podvádění je téměř národní sport? Nelze to pouze donekonečna svádět na komunistickou minulost, protože dnes máme 20 let demokracii a kam jsme se dostali?

pátek 12. listopadu 2010

Facebook - fenomén naší doby

Ať už se nám to líbí nebo ne, internet radikálně změnil naší dobu. Pryč jsou doby, kdy komunikace trvala hodiny, dny nebo dokonce měsíce. Když chceme zjistit informace, už nemusíme spoléhat jen na odborníky, novináře, televizi nebo knihovnu, vše blesku rychle zjistíme přes internet.

Na internetu jsme si oblíbili komunikaci přes různé chaty, spolužáky nebo prostřednictvím ICQ, ale jeden komunikátor se naprosto vymyká všem, které jsme doposud mohli posuzovat. Tím komunikátorem, nebo spíše sociální sítí není nikdo jiný než notorický známý, nedávno vzniklý facebook.

Je s podivem, jak rychle se dokázal rozšířit mezi populací a změnit tak od základu lidskou komunikaci. Můžeme mluvit o fenoménu naší doby, neboť s jeho příchodem jsme se museli nutně změnit my sami. Je jedno, jestli máte profil na facebooku nebo ne, protože se mu stejně nevyhnete. On vás bude ovlivňovat bez vaší vůle, protože pozvánky na různé akce se posílají přes facebook, kamarádi se domlouvají i bez vás přes facebook, vaše fotky můžou být kdykoliv zveřejněny na něčím profilu, aniž vy o to stojíte. Můžete se tomu vzpírat, jak chcete, ale to že se něco děje, bez vaší vůle nebo účasti, to nemůžete příliš změnit.

Nepopírám, že FB má mnoho výhod a určitě je to velmi snadný způsob komunikace. Dobře se na něm domlouvají hromadné akce a následně se můžete konfrontovat s foto a video dokumentací daného večírku, což je výhoda spíše pro jedince, kteří zrovna neholdují větší dávce alkoholu. Má určitě jistý potenciál a možná vývoj dalších technologií a vychytávek přinese další netušené možnosti v oblasti komunikace a sociálních vztahů. Další nespornou výhodou, je stálý kontakt s přáteli (těmi skutečnými) a konečně nemusíte v hlavě nosit kalendář narozenin a svátků všech svých domnělých známých. Kdykoliv něco potřebujete, stačí se připojit a oslovit někoho z vašich online přátel, to radikálně mění rychlost komunikace a její cenu v Kč (protože platíte pouze za připojení netu), oproti klasickým mobilním telefonům.

Ale nabízí se vskutku provokativní otázka. Myslíte si, že doopravdy může každý z nás mít stovky nebo dokonce tisíce přátel? FB úplně zmrzačil pojem přátelství. Kde jsou ty časy, kdy jsme vyšli ven se svými přáteli a tváří v tvář jsme sdíleli svá malá traumata nebo pocity radosti. Neříkám, že teď už to nejde, spíše mi připadá, že dnes ta lenost dospěla do takového stádia, že radši sedíme doma na zadku a mlátíme do klávesnice, srdce si vylíváme na zeď a svojí smutnou fotku vyložíme na profilu.

Vážně dneska závidím těm mladým lidem, kteří již žili v době internetu, ale nemuseli číst informativní statusy svých tzv. přátel, kteří mají nutnou potřebu sdělovat své nejniternější potřeby typu: ‘’Zrovna jsem šlápnul do lejna a musel jsem vám to říct.’’ Ale jsem optimista a věřím, že je tato potřeba brzo opustí a budou nám už sdělovat jen důležitá a zásadní fakta.

Další zádrhel na FB je již dlouho komunikovaná ztráta soukromí a únik dat. Nikdo nás samozřejmě nenutí, abychom zveřejňovali svá čísla, kontakty nebo hesla od banky, ale to ještě neznamená, že jsme plně v bezpečí. Vzpomeňte si na všechny vaše statusy, fotky nebo odkazy, které byly vystaveny na vašem nebo jiném profilu, dejte ruku do ohně za to, že tyto informace vám jakýmkoliv způsobem v blízké nebo daleké budoucnosti neublíží. Je jedno, že jste je smazali hned druhý den, za náhlého prozření a vystřízlivění, všechny data se na internetu ukládají a dají se zpětně dohledat. A kdo ví, třeba jednou přijde doba, kdy je někdo bude chtít proti vám použít. Již dnes personalisté třídící naše životopisy projíždějí internet a právě FB jim o nás může udělat spolehlivý obrázek.

Závěrem bych chtěl FB zhodnotit jako zajímavý prostředek komunikace, který má mnoho nástrojů a aplikací. Zasáhl do našeho života a je jen na nás, abychom si ohlídali, jak moc bude ovlivňovat náš život. Určitě v mnohém usnadňuje život a často nám poskytuje potřebné informace. Přináší sebou mnohé inovativní prvky a výhody různých serverů na jediném místě. Má však i svou druhou odvrácenou tvář, která nám zasahuje do soukromí, zahlcuje nás množstvím naprosto triviálních a někdy i vnucujících se informací, je to velký žrout času, a pokud si FB necháme přerůst přes hlavu, může se stát, že nám přetrhá všechny původní sociální vazby, jako rodina, přátelství a vážné vztahy.

Je jen na nás, jak se k němu postavíme, jestli čelem nebo zády.

pondělí 8. listopadu 2010

Trochu jiné školy

Protože jsem se již setkal jak s názory, které tyto školy vnímají naprosto mylně, tak s celkovou neznalostí tohoto druhu škol, rozhodl jsem se, že napíšu něco málo o alternativních školách a vysvětlím některé základní pojmy, které jsou důležité pro lepší pochopení tohoto tématu. Pro podrobnější informace doporučuji se podívat na zdroje, které uvádím na konci článku.

Co jsou alternativní školy?

Tyto školy vznikly jako reakce na špatné zlozvyky klasických škol, které děti zatěžují zbytečnou teorií, kterou musejí znát nazpaměť, mechanickému učení, negativnímu hodnocení žáků, nedostatku aktivity a zapojení se do hodiny. Naproti tomu alternativní školy se snaží děti zaujmout a vytvořit jim vhodné prostředí pro rozvoj osobnosti dítěte. Děti se aktivně zapojují do hodin, spoluvytvářejí výuku a učitel není tím, kdo by je do něčeho nutil, ale spíše se je snaží vést správným směrem a nechat vyniknout jejich schopnosti.

Setkal jsem se s názorem, že tento způsob výuky povede k anarchii, kde si děti budou pouze hrát a nic se nenaučí, ale tak tomu rozhodně není. Děti mají dané osnovy, které se musí naučit. Naučí se stejně mnoho jako děti klasických škol, akorát se používají účinnější metody, jak děti naučit a neznechutit jim školu. Děti se učí větší samostatnosti, zodpovědnosti, jak spolu jednotlivé předměty souvisí a jak věci fungují v praxi. Děti jsou hodnoceny obsáhlejším textem, kde jsou popsány jejich přednosti i nedostatky a kde došlo ke zlepšení.

Školy úzce spolupracují s rodiči dětí, jsou pořádány různé veřejné akce a představeny dětské práce. Škola se snaží vytvořit nejvhodnější prostředí pro děti, které bude zdravé, příjemné a pohodlné. Žáci by neměli bezohledně soutěžit, ale spíše spolupracovat a vzájemně si pomáhat.

Nejznámější alternativní školy

Walfdorská

Vychází z antroposofie Rudolfa Steinera, který chtěl vytvořit školu na demokratických principech s rozvojem tvůrčích a sociálních dovedností. Učitel by měl pohlížet na dítě, jako na duchovní bytost, která se musí naučit rozhodovat a jednou převzít výchovu sebe sama.

Montessori

Byla založena italskou malířkou. Třída je rozdělena na tzv. centra – stolky, kde jsou police s různým zaměřením – matematika, čeština, atd. Mezi centry je dostatečný prostor pro odpočinek. Děti si volí, co budou daný den dělat a učitel je vede (spíše pouze směřuje) ke správnému řešení. Důraz je kladen na svobodnou volbu a samostatnost. Není vhodná pro hyperaktivní děti, je nutné plné soustředění.

Dalton

Byla založena žákyní Montessori. Uspořádání ve třídě umožňuje pohyb po třídě, skupinovou i samostatnou práci. Kladen důraz na samostatnost, odpovědnost a učit se, jak zacházet se svobodou. V Česku se učí pouze daltonské bloky na některých klasických školách.

Integrovaná tématická výuka

Podle Američanky - S. Kovalikové. Učivo integrováno k nějakému tematickému celku. Jedno celoroční téma se dělí na podtémata a ta na týdenní tématické celky. Učení probíhá velmi přirozeným způsobem s možností volného pohybu a prostorem pro individualitu. Děti se mohou podílet na výběru podtémat a vymýšlet úkoly, pomáhat mladším.

Zdravá škola

Je projekt Světové zdravotnické organizace pro Evropu. Snaží se vytvořit celkový stav fyzické, psychické a sociální pohody. Má tři základní pilíře: Pohoda prostředí, zdravé učení, otevřené partnerství. Dále tyto školy mohou používat - pohyblivá délka vyučovacích hodin, netradiční uspořádání třídy, o přestávkách k dispozici hřiště, integrované vyučování, zapojení rodičů, zdravá strava, atd.

Přírodní škola

První pokusy o realizaci byly již počátkem 20. Století. Výuka probíhá za každého počasí a celý rok v přírodě. Cílem je zdravý životní styl a kladný vztah k přírodě.

Domácí vzdělávání

Vzniklo v 60. letech 20. Století. Je legální v celé Evropské unii kromě Německa. Rodiče učí podle platných osnov a nejméně dvakrát do roka jsou výsledky hodnoceny. Výhodou je individuální přístup rodiče, který své dítě zná. Děti si vynahrazují sociální kontakt na různých zájmových kroužcích a aktivitách.