pondělí 19. prosince 2011

Všichni dneska píší a nikdo nečte – aneb jak zvrácený je tento svět

Je tomu skutečně tak, že dneska každý něco píše, v době internetu a blogů je to přece tak snadné, ovšem má to malý háček, článků, blogů a knih je už tolik, že je skoro nikdo nestačí číst.

Všichni mluví a nikdo neposlouchá

Napadlo mě to nedávno, když jsem se potřeboval svěřit přátelům se svými problémy, ovšem než jsem stačil svůj problém vylíčit alespoň do hrubých obrysů, tak jsem byl náhle přerušen a zahlcen celou škálou problémů, rad, ponaučení, až jsem to nakonec vzdal s tím, že ty své „pseudoproblémy“ si radši nechám pro sebe. Z celé debaty se nakonec rozpoutala spíše jakási bitva o to, kdo toho řekne víc a kdo má lepší pravdu.

Přijde mi až neuvěřitelné, kolik lidí dneska vydává své knihy, jaké množství lidí píše své blogy. Tak jsem si říkal, jestli to není právě tím, že v této uspěchané době si lidé přestali naslouchat, ovšem stále je tu ta potřeba svěřit se někomu, shodit ze sebe tíhu všech těch přebytečných myšlenek. Místo toho, abychom diskutovali o svých prožitcích s přáteli, tak je sdílíme s cizími lidmi, kteří čtou naše knížky a blogy. A proč tomu tak je? Protože větší část populace raději něco říká, poučuje, kárá, zesměšňuje, než aby naslouchala.

Co nám vlastně zabraňuje stát se tolik vzácnou osobou, která je jedním otevřeným uchem? Myslím si, že nám v tom omezuje právě tato kultura individualismu, kde vše se točí kolem jednotlivce, jeho ega, které musí být neustále krmeno vnějšími podněty, jako jsou jídlo, móda, věci, styl, atd.

Celebritní nekultura

Je to celebritní kultura založená na kultu slavných a vlivných lidí, kteří vesměs nic nedokázali, ale za to nic, berou až neuvěřitelně nekřesťanské peníze, které utrácejí za ještě více zbytečné věci nebo činnosti. Tito lidé, kteří se nějakou náhodou ocitli se svojí minutou slávy v mediálním kolotoči, jsou více ceněni než špičkový vědci, kteří vynalézají léky na rakovinu. Nějací zpěváci, sportovci, nebo modelky berou několikanásobně vyšší platy, než vědci, učitelé nebo lékaři a přitom nedělají nic jiného, než že se podílejí na stupidní bezduché zábavě, na kterou si za měsíc nevzpomene ani pamětník televizních estrád.

Proč žijeme ve světě, kde je všechno naruby?

Člověk, který nic pro tento svět neudělal, nebo ho dokonce ještě ničí nějakými továrnami a odpady za to bere miliardy dolarů, zatímco někdo, kdo se snaží přírodě pomoci a veřejně hlásá problémy životního prostředí, tak je prohlášen za ekoteroristu, který chce vydírat velké společnosti za účelem zisku. Přitom je tento tzv. „ekoterorista“ rád když zaplatí nájem za 1+1 a může si koupit nějaké ty knížky o ekologii.

Teď jen čistě teoreticky, není to žádný návod. Když člověk zastřelí lobbistu, který zastává nějakou významnou ropnou společnost, která pravidelně přispívá ke znečištění planety v obrovském rozsahu, tak tento střelec půjde na doživotí do vězení, v některých státech by dostal trest smrti. Ovšem když voják vyslaný do Iráku, za účelem obsazení významných ropných vrtů, zastřelí několik civilistů (oficiálně samozřejmě omylem při nějaké vojenské misi), tak tento voják, až se vrátí do své vlasti, tak dostane vyznamenání za statečnost a ještě k tomu se z něho stane milionář s doživotní rentou, protože jak je známo, tak vojáci vyslaní na podobné mise mají tak vysoké platy, že když to přežijí a vrátí se do vlasti, tak si můžou koupit barák a už nikdy nemusí pracovat.

Tak to je opravdu zvláštní svět, kde všichni píší knihy, ale nikdo je nečte. Všichni rádi mluví o sobě, ale málokdo to chce poslouchat. Uznáváme nablýskané dokonalé celebrity a platíme jim nehorázné peníze, pak se divíme, že nejsou peníze pro učitele a doktory. Haníme mladé lidi za jejich idealistické naivní myšlení, ale přitom sami nic neděláme a podporujeme systém, kde je zločinem narušovat ziskuchtivé korporace, ale přitom je hrdinstvím zabíjet civilisty, kteří žijí v oblastech významných zdrojů. Ve světě, kde ten, kdo má ušlechtilé cíle hrabe bídu s nouzí, zatímco jiný, který pro své zisky přešlapuje přes mrtvoly, si zapaluje kubánské doutníky stodolarovými bankovkami.



neděle 11. prosince 2011

Jak nebýt otrokem systému

Tento finančně – korporativní, konzumně - kapitalistický systém má na svoje občany různé páky, v podobě úroků, vysokých cen konzumního zboží, byrokracii, nekvalitní rychlo-spotřební výrobky, atd. Ovšem tyto znevýhodňující faktory může používat pouze tehdy, když budete hrát tu jejich hru (obchodník – konzument), protože jako obchodník se budete snažit co nejvíc vydělat na úkor reálné spokojenosti zákazníka, zatímco když budete v roli konzumenta, musíte se hodně ohánět a vydělávat hodně peněz pro vaše uspokojení. Je to neustálý koloběh, kdy vám připadá, že toho máte pořád málo a chtělo by to něco víc, jen poslední věc a pak budete šťastní. Avšak opak je pravdou a jediný způsob, jak z toho bludného kruhu ven, je nehrát tuto zpropadenou hru.
Jedním z významných faktorů ovlivňujících naše rozhodování je naprosto převrácený žebříček hodnot. Místo toho abychom se věnovali našim rodinám, přátelům a přírodě, tak trávíme hodiny času nakupováním módy a v salonech krásy, chováme se jako egoistické děti, které by si nejraději pořád užívaly a nechtěly uklízet bordel, který po nich zůstal. Úplně jsme přestali vnímat rozdíl mezi chtěním a potřebami. Potřeba je spojená s našimi psychicko-fyzickými nedostatky, mezi ně patří např. hlad, žízeň, přístřeší, smysluplná práce, relaxace a hravá zábava, zatímco chtění je potřeba, kterou reálně nepociťujeme a je vyvolána uměle (např. reklamou, celebritou, okolím), toto chtění je něco nadbytečného a v extrémním měřítku se stává nebezpečnou drogou, mezi chtění můžeme zařadit např. hromadění majetku, peníze, alkohol, drogy, nakupování, promiskuita, atd.

Je jasné, že pokud rozpoznáme rozdíly a uvědomíme si, že reálně toho příliš nepotřebujeme, neboť ty opravdové hodnoty a potřeby jsou finančně zadarmo, to že jim musíme věnovat nějaké úsilí, to už je věc jiná, ale jde o to, že pokud se naučíme dobrovolné skromnosti, tak potom již nejsme otroky finančně – konzumního systému.

Zde je krátký seznam, co konkrétního může udělat každý z nás, aby nebyl otrokem. Jsou to věci, které mě jen tak pro příklad napadly, zajímalo by mě, jaké další byste vymysleli?

-          rozlišit chtění od potřeby
-          nebrat hypotéky, leasing, atd.
-          dobrovolná skromnost ve vztahu k věcem
-          kupovat dražší, ale kvalitnější výrobky s dlouhou životností
-          investice kapitálu do pozemku (sad, louka, kousek lesa)
-          pasivní dům z přírodních okolních materiálů
-          používat open-source programy
-          e-book reader a e-knihy místo neekologickému hromadění papírových knih na jedno přečtení
-          méně masa, více ovoce a zeleniny (lokální)
-          venkovní posilovna, sporty v přírodě
-          lokální cestování (kolo) pro podporu místního trhu
-          více činností a her v přírodě X virtuálním hrám a internetu
-         zaměstnání v neziskových nebo v menších soukromých firmách X neekologickým korporacím a ziskuchtivým bezohledným firmám
-          šíření svobodných informací a alternativních možností
-          jedení a pití do polosyta, šetření energií na reálnou potřebu X přejídaní, alkoholismu a plýtvání
-          výměnný obchod, aukro, sekond-hand
-          kulturní zábava X konzumním rychlokvaškám
-          pěstování vlastní ovoce a zeleniny (pozemek, balkon, atd.)
-          návrat k přírodě a duchovnímu životu (meditace)
-          rodinný život X kariérismu a egoismu
-          založení vesnických komunit – návrat k sousedské kooperaci a tradičním vesnickým vztahům
-          vzdělávání + alternativní škola různých pohledů a informací
-          výuka více komplexní X americkým kvaziškolám
-          nové nápady a vynálezy jako open-source X ziskuchtivým patentům

-          fairtrade obchod a lokální biochov

úterý 6. prosince 2011

Diktatura finančních trhů

Už nežijeme v demokracii, už dlouho ne a možná jsme v ní ani dosud nebyli. Dnešnímu světu vládnou všemocné finanční trhy. Politici a podnikatelé jsou jen pouhé loutky, skutečnou moc drží pevně v rukou majitelé korporací a privátních bank a tito lidé neusilují o to, aby lidé měli možnost o něčem rozhodovat, naopak chtějí mít veškerou moc pevně ve svých rukou.

Tato krize (pokud nebyla přímo naplánovaná) velice dobře hraje do karet těmto mocným elitám, neboť kdy jindy můžou ze svých oveček ždímat mnohem více peněz a chtít po nich psí kusy za pár dlabanců, než právě v době kdy jsou ospravedlnitelné vyšší daně, placené školství, zdravotnictví, propuštění a všeobecného šetření státu na úkor blahobytu občanů.

V době krachujících států a hroutící se ekonomiky snadno se k moci dostávají jednotlivci na úkor většiny a tak nás už ani nepřekvapí, že za Evropskou unii nerozhoduje ani evropský parlament nebo rada států, ale „všehoschopná“ Merklová či „napoleonský“ Sarkozy. Marně se bouří davy na náměstích hlavních států, vysokoškoláci, kteří nemají práci, volají po svobodě a brečí o budoucnosti, zatímco pánové z klubu Bilderberg sedí u flašky Romanée-Conti, pokuřují kubánské doutníky a dusí se smíchy.

Taková je realita. 1% lidí vlastní 40% bohatství. Naše planeta je nejvíc znečištěná za celou svou historii, ale přesto se stále najdou lidé jako např. Václav Klaus (mimochodem u mnoha prostých lidí velký oblíbenec), kteří skálopevně hlásají svojí pravdu, že žádné globální oteplování neexistuje a člověk nijak neovlivňuje životní prostředí. Tito lidé naprosto ignorují jasná vědecká fakta, ať už pro svoje sobecké důvody nebo pouze z toho důvodu, že chtějí masu nadále držet v nevědomosti, aby dále mohla konzumovat, spotřebovávat a plýtvat všemi přírodními zdroji.

Je to diktatura trhu, která nebere žádné ohledy na přírodu ani budoucí generace, které budou muset splácet krutou daň v podobě zničené přírody, zkrachovalé pokleslé kultury a válek za poslední zbytky životně důležitých zdrojů. Jede se stále v rytmu "Po nás ať přijde potopa." Nikoho už ani nepřekvapí, že se Titanic potápí a číšníci stále roznášejí šampaňské.

středa 23. listopadu 2011

Jaká je cesta z krize?

Věčná kritika a očerňování systému mě už trochu unavují, neboť už jen ten fakt, že můžeme tento režim beztrestně kritizovat, svědčí o tom, že v tomto státě ještě existuje svoboda slova. Možná by se dalo polemizovat nad tím, proč bulvární média smějí naprosto bez následků vypouštět lživé pomluvy, na koho chtějí, nebo proč naše největší média (jako Nova, ČT, Prima) ukazují pouze jeden úhel pravdy, který jim předkládají jiná zahraniční média (zejména americká jsou pověstná svojí zaujatostí) a nedávají žádný prostor jiným alternativním a nezávislým médiím. Nicméně alespoň na internetu si můžeme užívat jakousi částečnou svobodu slova (ztratil jsem trochu iluze o absolutní svobodě internetu po kauze Wikileaks a obvinění Assange).

Jaká je cesta z krize? Kdo za to může? Co máme dělat?

Myslím si, že cesta z krize rozhodně není utahování opasků a šetření, ale nadruhou stranu je pravda, že bychom měli přestat zbytečně plýtvat a zatěžovat naše životní prostředí. Rozhodně jedné rodině stačí jedno auto a není důvod k tomu, aby se každý rok kupovala nová televize, nový počítač, jen kvůli tomu, že nemají novu 3D obrazovku, nebo nový exkluzivní design. Lidé by měli uvažovat nad tím, proč zbytečně utrácejí za blbosti, které nepotřebují a naučit se chtít málo a být spokojený s tím, co mám. Nežijeme ve válce (a snad to tak zůstane) a netrpíme hladem, jsme na úrovni vyspělého moderního státu, přesto však lidé nejsou spokojení a máme největší spotřebu alkoholu a vysoký podíl sebevražd a proč tomu tak je? Protože tato konzumní společnost nás neučí nic jiného, než neustále chtít víc a víc, je to nekonečný kruh chtění, který nemá konce a čím více toho vlastníme, tím míň jsme spokojení.
Za tuto krizi můžou především bankéři, politici a mafiánští podnikatelé, neříkám, že všichni, ale určitě na tom mají velký podíl především tito lidé a v neposlední řadě lidé, kteří bez přemýšlení (masírování reklamní kampaní) brali hypotéky jako na běžícím pásu a pak se diví, že jim exekutoři zabavují majetek. Může za to celý ekonomický systém, který je založený na virtuálních penězích a potřebě vytvářet nesplatitelný dluh. Také se do budoucnosti příliš nepočítalo s tím, že neustálý nárůst nových technologií způsobí vysokou nezaměstnanost, která povede k nízké poptávce a nižším ziskům. Problém tohoto systému je, že je založen především na zisku pro jednotlivce, není pro lidi, ale proti nim. Protože jinak by nic jako úrok, exekuce a podobné nesmysly neexistovalo. Musíme stvořit nový systém, který nebude založen na penězích a zisku, ale na spolupráci a pro všeobecné blaho většiny.

Jako cestu z krize vidím zajímavé myšlenky, které nabízí J. Fresco (viz film Zeitgeist), které se samozřejmě musí ještě více propracovat, ale myšlenka ekonomiky založené na zdrojích mi přijde jako dobrý nápad. Jako příklad, jak se dostat z krize a začít úplně novou etapu politiky a ekonomiky, musím jednoznačně uvést případ Islandu. Island byl první zemí, která zkrachovala a vyhlásila bankrot, mnozí o ní mluvili jako o hrůzostrašném příkladu, jak můžeme skončit, pokud neuděláme politiku škrtů. Ale Island se vzpamatoval a zavedl novou ústavu, kde stanovil, že hlavním činitelem nejsou politici, ale občané, dále znárodnil banky a rozhodl, že nezaplatí dluhy, které způsobily privátní banky, do ústavy se také vepsalo, že lidé budou rozhodovat o důležitých zákonech prostřednictvím referenda a Island si pro příště ohlídá investice, které probíhají v tomto státě.
Právě Island, o kterém se v oficiálních médiích příliš nemluví, může sloužit jako dobrý vzor pro budování nové ekonomiky a politiky. Určitě existuje spousta dalších příkladů a řešení, jak této krizi čelit a rozhodně je lepší, hovořit o tom a něco dělat, než jen sedět na zadku a kritizovat, jak jsme na tom špatně.

pátek 18. listopadu 2011

22 let demokracie?

Když se dnes podívám kolem sebe, musím s naprostou jistotou říct, že jsem skutečně zklamaný. Dívám se kolem sebe a vidím apatii nebo dokonce rezignaci na naši politickou a společenskou situaci a často se musím ptát, proč tomu tak je?
Nemíním se pozastavovat nad tím, jak se žilo před Sametovou revolucí, neboť by to z mých úst znělo pateticky a nevěrohodně, vzhledem k mému věku, jsem totiž dítě revoluce. Čím se však chci zabývat, je to, jak vypadá situace nyní.

Věk revolucí
Ve světě se dějí velké změny, Arabské jaro, krach Islandu, Řecka, Itálie, Okupace Wall Street a v celé Evropské unii a Americe se napravují škody, které napáchali ziskuchtiví bankéři, lobbisté a zkorumpovaní politici, v celém světě se protestuje proti vládním škrtům nebo nepohodlným vládcům tyranům. Lidé po celém světě bojují za svou svobodu a práva, na tom by asi nebylo nic tak nového a překvapivého, až na to že se nikdy v minulosti nedělo v tak velkém měřítku, nezbývá mi nic jiného, než to nazvat rodící se celosvětovou revolucí.
Ve světě lidé protestují, nebo dokonce umírají za, svojí věc a co děláme my? Naprosto nic. Lidé zde chodí s hlavou sklopenou a pohledem upřeným do země. Budou škrty, budou nižší platy, nezaměstnanost, placené školství a zdravotnictví, dražší potraviny, tabák i alkohol, vyšší daně, ale nikomu to evidentně nevadí, co bychom přece neudělali pro naše milované privátní banky, mezinárodní korporace a celou EU. Proč bychom měli zvednout svojí línou prdel od nekonečných televizních seriálů a jít někam hájit svoje práva, stejně to nemá cenu, politici jsou zkorumpovaní a ať tam bude levice nebo pravice, stejně je to stejná banda podvodníků. Jenže tato revoluce už není jen o nějaké politice, tato revoluce je o změně systému. Finanční systém, tak jak ho známe, už funí s posledním dechem a je jen otázkou času, kdy se definitivně zhroutí.

Ekonomika nelogiky
Nemyslím si, že by český občan byl hloupý, že by neviděl, jak nesmyslné je zachraňovat ekonomiku tím, že se budeme uskromňovat. Každý podnikatel přece zná heslo, že peníze se musí točit, jenže jak se mají točit, když se bude šetřit, tudíž propouštět, proto bude méně lidí utrácet, proto budou menší zisky firem a opět se bude propouštět, tomu říkám cesta z krize:D
Jak můžeme vůbec zachraňovat ekonomiku tím, že budeme dávat peněžní injekce tomu, kdo tuto krizi zavinil? Dávat peníze bankám, které tvoří peníze na dluh, což je opravdu zajímavé, protože kdyby se splatili všechny dluhy, tak to ani není možné, protože neexistuje tolik peněz jako dluhu, takže se ptám, jak je možné, že jsme stvořili systém, který je naprosto nelogický a slouží akorát několika jednotlivcům, kteří si z něho plní kapsy? Pro nás obyčejné smrtelníky nabízejí akorát dluh, který nikdy nemůžeme splatit.

Konec věku hierarchií
Ale zpátky k mému názoru, že Češi nejsou hloupí, jsou jen neskutečně líní bojovat za svoje práva, příliš si zvykli na západní způsob konzumního života, ale 22 let přejídání a konzumování nesmyslné zábavy by už mohlo stačit. Je čas si uvědomit, že za nás nemůže rozhodovat několik bohatých nebo „mocných“ individuí, věk hierarchií je u konce. Pro případné rýpaly, opravdu nemluvím o komunistické nebo socialistické revoluci, mluvím o úplné změně systému jako celku. Je čas se obrátit k matce přírodě a vrátit jí to, co nám tak beztrestně poskytla.
Je čas změnit způsob myšlení a změnit celou společnost.

čtvrtek 3. února 2011

Na zamyšlení

Už delší dobu jsem si myslel, že jsem se svým životem spokojený, snad jsem měl i docela štěstí, že jsem se narodil právě do této doby. Můj život je plný radosti, mám úplnou svobodu, můžu říkat, co chci, můžu dělat, co chci. Jsem se sebou spokojený, tak proč bych si dělal vrásky na čele z toho, že ve stejnou chvíli, kdy rozjímám o svém životě, na jiném místě padají bomby z nebe?