Je tomu skutečně tak, že dneska každý něco píše, v době internetu a blogů je to přece tak snadné, ovšem má to malý háček, článků, blogů a knih je už tolik, že je skoro nikdo nestačí číst.
Všichni mluví a nikdo neposlouchá
Napadlo mě to nedávno, když jsem se potřeboval svěřit přátelům se svými problémy, ovšem než jsem stačil svůj problém vylíčit alespoň do hrubých obrysů, tak jsem byl náhle přerušen a zahlcen celou škálou problémů, rad, ponaučení, až jsem to nakonec vzdal s tím, že ty své „pseudoproblémy“ si radši nechám pro sebe. Z celé debaty se nakonec rozpoutala spíše jakási bitva o to, kdo toho řekne víc a kdo má lepší pravdu.
Přijde mi až neuvěřitelné, kolik lidí dneska vydává své knihy, jaké množství lidí píše své blogy. Tak jsem si říkal, jestli to není právě tím, že v této uspěchané době si lidé přestali naslouchat, ovšem stále je tu ta potřeba svěřit se někomu, shodit ze sebe tíhu všech těch přebytečných myšlenek. Místo toho, abychom diskutovali o svých prožitcích s přáteli, tak je sdílíme s cizími lidmi, kteří čtou naše knížky a blogy. A proč tomu tak je? Protože větší část populace raději něco říká, poučuje, kárá, zesměšňuje, než aby naslouchala.
Co nám vlastně zabraňuje stát se tolik vzácnou osobou, která je jedním otevřeným uchem? Myslím si, že nám v tom omezuje právě tato kultura individualismu, kde vše se točí kolem jednotlivce, jeho ega, které musí být neustále krmeno vnějšími podněty, jako jsou jídlo, móda, věci, styl, atd.
Celebritní nekultura
Je to celebritní kultura založená na kultu slavných a vlivných lidí, kteří vesměs nic nedokázali, ale za to nic, berou až neuvěřitelně nekřesťanské peníze, které utrácejí za ještě více zbytečné věci nebo činnosti. Tito lidé, kteří se nějakou náhodou ocitli se svojí minutou slávy v mediálním kolotoči, jsou více ceněni než špičkový vědci, kteří vynalézají léky na rakovinu. Nějací zpěváci, sportovci, nebo modelky berou několikanásobně vyšší platy, než vědci, učitelé nebo lékaři a přitom nedělají nic jiného, než že se podílejí na stupidní bezduché zábavě, na kterou si za měsíc nevzpomene ani pamětník televizních estrád.
Proč žijeme ve světě, kde je všechno naruby?
Člověk, který nic pro tento svět neudělal, nebo ho dokonce ještě ničí nějakými továrnami a odpady za to bere miliardy dolarů, zatímco někdo, kdo se snaží přírodě pomoci a veřejně hlásá problémy životního prostředí, tak je prohlášen za ekoteroristu, který chce vydírat velké společnosti za účelem zisku. Přitom je tento tzv. „ekoterorista“ rád když zaplatí nájem za 1+1 a může si koupit nějaké ty knížky o ekologii.
Teď jen čistě teoreticky, není to žádný návod. Když člověk zastřelí lobbistu, který zastává nějakou významnou ropnou společnost, která pravidelně přispívá ke znečištění planety v obrovském rozsahu, tak tento střelec půjde na doživotí do vězení, v některých státech by dostal trest smrti. Ovšem když voják vyslaný do Iráku, za účelem obsazení významných ropných vrtů, zastřelí několik civilistů (oficiálně samozřejmě omylem při nějaké vojenské misi), tak tento voják, až se vrátí do své vlasti, tak dostane vyznamenání za statečnost a ještě k tomu se z něho stane milionář s doživotní rentou, protože jak je známo, tak vojáci vyslaní na podobné mise mají tak vysoké platy, že když to přežijí a vrátí se do vlasti, tak si můžou koupit barák a už nikdy nemusí pracovat.
Tak to je opravdu zvláštní svět, kde všichni píší knihy, ale nikdo je nečte. Všichni rádi mluví o sobě, ale málokdo to chce poslouchat. Uznáváme nablýskané dokonalé celebrity a platíme jim nehorázné peníze, pak se divíme, že nejsou peníze pro učitele a doktory. Haníme mladé lidi za jejich idealistické naivní myšlení, ale přitom sami nic neděláme a podporujeme systém, kde je zločinem narušovat ziskuchtivé korporace, ale přitom je hrdinstvím zabíjet civilisty, kteří žijí v oblastech významných zdrojů. Ve světě, kde ten, kdo má ušlechtilé cíle hrabe bídu s nouzí, zatímco jiný, který pro své zisky přešlapuje přes mrtvoly, si zapaluje kubánské doutníky stodolarovými bankovkami.
