Tohle je článek o tom, jak jsem si myslel, že si jdu tvrdošíjně za svým snem a nakonec toho litoval, neboť jsem se zmýlil. Mohl mi každý radit, jak chtěl, ale stejně jsem se musel spálit a zažít tuto zkušenost. Tohle je článek o tom, jak jsem málem zkrachoval a přišel o všechno, neboť jsem až příliš věřil svojí vizi a svému snu.
Nejprve však kratší úvod k tomu, proč jsem měl vlastně potřebu něco budovat a dokazovat si něco.
Nové náboženství ve jménu pokroku
Tím náboženstvím je víra v to, že člověk dokáže cokoliv a nic není překážkou.
Znáte ty mantry: "Neznám slovo nejde", "Only sky is the limit", "Příčinou neúspěchu je negativní myšlení", Cokoliv je možné, stačí chtít", nebo otřepané "Každý svého štěstí strůjcem".
Z mého pohledu je to blbost. Neochvějná víra v sebe, i když vám hoří barák a teče do bot ve stejnou chvíli, to je opravdu náboženství par excellence.
Startupy na každém rohu
Já byl takový ten obyčejný průměrný markeťák, který pracoval v malé firmě (samozřejmě že startup) a kamkoliv jsem se podíval, tam jsem viděl mraky hyper úspěšných startupů i jednotlivců. Všichni strašně úspěšní, sotva dvacetiletí studenti VŠE, kteří si zakládali už X firmu a oslovovali miliardové investory, zatímco ještě neměli ani ukončenou školu.
Nejsem závistivý typ, ale upřímně mě to občas uvrhalo do takové té klasické deprese, že mě bylo tehdy 25 a ještě jsem se ani nedokopal k tomu, že bych dělal na nějaké vedoucí pozici. Bydlel jsem v nájmu, sám a měl jsem natolik závratný plat, že jsem si z něho mohl max. zaplatit oběd a večerní hospodu.
Nejsem závistivý typ, ale upřímně mě to občas uvrhalo do takové té klasické deprese, že mě bylo tehdy 25 a ještě jsem se ani nedokopal k tomu, že bych dělal na nějaké vedoucí pozici. Bydlel jsem v nájmu, sám a měl jsem natolik závratný plat, že jsem si z něho mohl max. zaplatit oběd a večerní hospodu.
Za všechno může Amerika
Kde se vzala ta potřeba být ve všem nejlepší a být supermanem mezi podnikateli?
Osobně si myslím, že za to může ta nekonečná masáž z Ameriky, kdy na vás z každého seriálu či filmu vyskakuje ten zarputilý workoholismus. Všichni strašně moc pracují, chlastají, berou drogy a vůbec tak žijou jako dost promiskuitně a na hraně. Ale to jim vůbec nebrání v tom být hyper úspěšní ve svém oboru, nebo být alespoň v něčem geniální a zkažení zároveň.
Na tomhle jsme byli odkojeni.
A teď si vezměte, že máte plný Facebook, Instagram nebo YouTube lidí, kteří ve svých 20 stihli obcestovat půl světa, založit si milionovou firmu, rozjet několik patentů a do toho ještě vystudovat dvě vysoké školy.
Všichni na YouTubu něco kutí (jeden si doma vyrábí malou jadernou elektrárnu, druhý si postaví dům z hlíny někde v lese a třetí surfuje mezi delfíny a dělá si u toho selfíčka). Na Instagramu je zase každý pomalu malíř, model, fotograf nebo supersvalovec. A Facebooku snad radši nemluvit, tam se na mě zase valí smršť super úspěšných mladých podnikatelů.
Jak v tomhle (virtuálním) světě, který nás už obklopuje častěji než ten reálný, má být člověk spokojen sám se sebou?
Já samozřejmě vím, že ty vaše socky vypadají jinak a vím dokonce i to, že všechny tyhle virtuální světy nemají moc společného s realitou. Ale určitě uznáte to, že se vám stalo minimálně jednou, že jste si připadali méněcenní a málo úspěšní/aktivní oproti ostatním?
Můj vlastní fuckup
Já jsem dlouho sledoval všechny ty seriály, firmy, sociální sítě, startupy, podnikatele, dobrodruhy a najednou se ve mě zrodila myšlenka, že bych vlastně taky mohl být jedním z těch úspěšných příběhů.
Začal jsem věřit tomu náboženství o vlastní výjimečnosti a možnosti dělat cokoliv.
Tehdy jsem už nedělal v té agentuře a šel pracovat na volnou nohu.
Bylo to celkem fajn. Vydělával jsem mnohem více peněz, neměl skoro žádné větší náklady, pracoval z domova a jeden čas jsem měl i nějakou trochu jistotku stálých klientů.
Mělo to však několik vedlejších negativních účinků. Z toho jak jsem furt seděl doma, tak se to začalo podepisovat na mém jinak celkem zdravém těle i duchu.
Vydělával jsem sice dost peněz, ale nemohl jsem se s tím nikde moc vytahovat, neboť všichni v mém okolí brali méně (pokud to také netajili) a já moc dobře vím, co s člověkem udělá závist.
Vlastně jsem ani nevěděl za co ty peníze utrácet a připadal jsem si hrozně trapně, když pro mě nebylo problém koupit si téměř cokoliv a moje přítelkyně počítala každou korunu.
Záhy na to přišlo vyhoření z práce. Dělal jsem pořád to samé dokola, přestalo mě to bavit a navíc jsem čím dál více času věnoval svému ne příliš doporučovanému koníčku - alkoholu.
Měl jsem depresi z toho, že moje práce je jen chimérou a nejen že za rok po ní neštěkne ani pes, ale dokonce ani za měsíc. Tu práci jsem už měl opravdu jen kvůli penězům. Nic jsem netvořil, nikomu jsem reálně nepomáhal, jen jsem zvyšoval výdělky svým klientům.
Potřeboval jsem změnu.
Jak si z koníčka udělat byznys a záhy o něj přijít
Byli jsem na Filipínách (jeden z mála cestovatelských zážitků) s mojí přítelkyní a kamarádem a tehdy mě poprvé nahlodala taková myšlenka.
Buď se vykašlat na žití v Česku a zkusit žít někde v zahraničí (a dál dělat marketing). Nebo úplně změnit obor a založit nějakou novou službu v Česku.
No vzhledem k tomu že moje přítelkyně nebyla moc nadšená do žití někde na druhém konci světa a spoléhat se pouze na můj příjem, tak zvítězila druhá varianta.
Několik nezdařených pokusů při zakládání freelance týmu, webové neagentury, apod., mě nakonec nasměřovalo k jedinému projektu, který tak nějak dával smysl a měl určitý potenciál v daném čase a místě.
Tak jsem si založil otevřenou kutilskou hi-tech dílnu V Praze - FutLab.
Původní úvaha totiž byla udělat něco s 3D tiskem, ale tiskárnu jsem nějak nevymyslel, ani nazačal prodávat (Průša měl náskok).
Tak jsem si založil dílnu.
Byznys plán byl evidentně vycucaný z prstu a nadšení bylo větší, než jakákoliv průměrná rozumná úvaha.
Ono to totiž znělo hrozně hezky, že si najdeme členy, budeme dělat školení a do toho ještě zakázkovou výrobu.
Jenže všechny sny se změní v noční můru, ve chvíli kdy zjistíte, že realita nikdy nevypadá dle vaší původní představy.
Dílnu jsem založil jako koníček. Bavil mě 3D tisk, školení i umělecká výroba. Záhy bylo však po koníčku a já musel vymyslet, jak to celé uživit a nezkrachovat.
Co se stalo s dílnou
Tak za prvé je potřeba říci, že se nám první rok poměrně dařilo. Jasně z výdělku jsme nezaplatili skoro ani nájem, ale všechno vypadalo, že se posouvá správným směrem.
Měli jsem po roce stálé členy, do toho poměrně velký zájem o školení 3D tisku a slušnou propagační mašinérii.
Připadal jsem si jak nějaká celebrita, neboť každou chvíli u nás byl nějaký fotograf, reportér, rádio, televize nebo mě zvali přímo do Seznamu.
Navázali jsem zajímavé spolupráce. Nejprve s Kampusem Dejvice (vysoké školy v Dejvicích a NTK) a poté s jedním zajímavým investorem.
Také jsem jednali s dalšími dílnami a byla zde i úvaha o velké pražské dílně pod záštitou magistrátu.
Dokonce jsme po určité době byli finančně soběstační a všechny naše další aktivity se stávaly ziskem.
Jenže přišla koronakrize a i když to ze začátku vypadalo, že nás vůbec nezasáhne, tak se postupně ukázalo, že lidé se chovají naprosto iracionálně a celý koncept šel postupně nějak k zemi.
Postupný sešup dolů
Ještě před začátkem krize jsem jasně pochopil, že s té spolupráce s pražským magistrátem nic nebude. Zkrátka byrokracie a plané sliby tehdy nastoupivších Pirátů.
Ale reálně ten pravý sešup začal na počátku té známé "krize".
Nejprve mi odešla ze strachu holka, která sotva nastoupila.
Pak mi odešel mistr dílny, který uměl většinu činností a po pravdě na něm stála celá naše zakázková výroba.
Do toho jsem měl nějaké problémy při stavbě baráku (ano opravdu bych si ten barák rád koupil z vydělaných peněz z dílny, ale to zrovna nebyl náš případ), kdy nás vypekla stavební firma a nebyla schopná dílo dokončit.
Neustále jsem jezdil na barák, řešil problémy a poté zase různé nedodělky. Přišel jsem i o dalšího člověka z dílny, neboť místo práce v dílně musel neustále řešit můj barák a záhy na to mi řekl, že končí.
S danou firmou to dospělo do stádia, že jsem musel zapojit právníka a opravdu to nebyly moc příjemně trávené chvíle (no řekneme že jsem to musel řešit skoro každý den, takže to úplně chvíle nebyly).
Krize postupovala dál a v srpnu jsem musel zavřít jednu větší část naší dílny (konkrétně se jednalo o špinavé dílny, ateliér a mou kancelář).
Stěhování většiny věcí z původní dílny do jedné menší místnosti způsobilo nejen mé velké znechucení a vyčerpanost, ale i znechucení ostatních členů a postupný úpadek naší členské základny.
Vedlejším efektem bylo i to, že jsem nabídl naše bývalé prostory jednomu kolegovi z Kampusu Dejvice a během krátké doby jsme se natolik rozhádali, že jsem raději ukončil spolupráci s Kampusem. Mělo to bohužel i právní důsledky, neboť jsme měli společný ústav. Rezignoval jsem tedy na ředitele a vzdal se zakladatele ústavu.
Nutné podotknout že nevyšla ani ta spolupráce s jedním investorem. Tak dlouho jsem s ním jednal a setkával se, až jsem dospěl k tomu, že z té spolupráce nic nebude. Když jsem na něj zatlačil, tak z něho vypadlo, že chce 50 % ze zisku bez jakékoliv práce a pouze za občasné rady. Zas tak naivní jsem nebyl.
Nemohli jsme pořádat školení, což byl jeden z našich významných příjmů. Neměli jsme ani možnost do dílny pouštět členy.
Našel jsem nového člověka, který nám pomohl s výrobou (po dlouhé době konečně někdo schopný) a chvíli mi svitla naděje, že zachráním dílnu tím, že již nebudeme komunitní dílna a soustředíme svou pozornost na zakázkovou výrobu.
V lednu nového roku jsem tedy zavřel dílnu pro členy a udělali jsme z jedné části místnosti potřebnou špinavou dílnu.
Aby toho nebylo málo, tak na jaře naši čističku a studnu (u našeho baráku vyplavila voda z polí a toto se ještě několikrát opakovalo. Musel jsem překopat celou zahradu a stejně to na 100 % nefungovalo.
V dílně (mezi tím) to celkem šlo a vydělali jsme i nějaké peníze za starší zakázky, které byly už dávno po termínu dodání.
Chvíli to fungovalo, ale vrátilo se to do starých kolejí.
Zakázek jsme měli hodně, ale výroba nestíhala (v jednom až dvou lidech) a začaly se nám střádat nedokončené zakázky, prodlužovat termíny a vznikaly tím dluhy na naší straně.
Naposledy jsem zariskoval a najal dalšího člověka, který by pomohl s naší výrobou.
Bohužel to nefungovalo. Původní mistr to měl už dost na háku, nepředřel se a samozřejmě to mělo vliv na celkovou morálku ostatních pracovníků.
Musel jsem kvůli tomu vyhodit jednoho poměrně schopného sochaře a vracet peníze několika klientům. Původního mistra jsem nechal, neboť jsem nechtěl vyhazovat člověka, se kterým mě již pojila nějaká historie i společné know how.
Utopil jsem v tom všechny své peníze (včetně půjčky od rodičů) a dostal se do neřešitelné smyčky událostí.
Momentálně jsem na mrtvém bodě. V podstatě nic nevydělám a neustále platím za nějaké náklady. Jsem vůbec rád, že ještě nějak přežívám.
Co dál?
Proč to vlastně celé píšu? Jednak je to asi nějaká má osobní terapie (levnější než psycholog) a za druhé jsem chtěl názorně ukázat, že neochvějná víra ve vlastní výjimečnost je ve skutečnosti lichá.
Pokud zasáhne nějaká vnější moc, tak neuděláte vůbec nic. V lepším případě ukončíte byznys bez dluhů a v horším případě zkrachujete, rozpadne se vám váš svět a další horší scénáře radši ani nechci zmiňovat.
Neříkám, že se s tím nedá nic dělat. Ale fakt je ten, že jsem vyčerpal všechny možnosti a nemám už skoro žádné finance. Za to mám spoustu dluhů.
Jak z toho ven?
Zkoušel jsem oslovit nějaké firmy a nabídnout své schopnosti jako marketingový manager, ale upřímně si nedovedu sám sebe představit jako managera v nějaké větší či menší firmě. Přijde mi to jako návrat sebe samotného o několik let zpět.
Jako bych celé ty roky promarnil a nyní zase začínal znovu někde tam, kde jsem před těmi cca 7 lety stál na rozcestí své kariéry. Pravda tehdy jsem neměl managerské zkušenosti a nyní je mám, ale to je asi tak všechno.
Podnikání je taková zvláštní činnost. Na podnikání vlastně skoro všechno nesnáším. Musíte řešit administrativu, právní věci, účetnictví, obchod, vzniklé problémy, finance, nákup materiálu a ještě za to všechno nést zodpovědnost.
Ale na druhou stranu je to vaše podnikání a nikdo vám do toho nekafrá. Sice se tomu pomalu věnujete 24/7, ale když nechcete a umíte si to zařídit, tak nemusíte. Nemáte žádného šéfa a o všem rozhodujete na základě svého nejlepšího úsudku. Je to sice řehole, ale zároveň je to i určitý druh svobody. Taky to je vaše dědictví a pracujete na svém projektu, ne pro někoho cizího.
Další věc je, že pokud jste v tom dobří, tak si můžete vydělat prakticky neomezené množství peněz. Žádný plat na X let, který jste potichu zakoktali nervózně na prvním pohovoru. Kolik si odpracujete, tolik si můžete vydělat.
Další mou možností je tedy buď pokračovat dál jako specialista marketingu na volné noze, nebo si založit vlastní agenturu a věnovat se onlinu.
Ta agentura mě celkem láká (k SEO se moc vracet nechci, zase bych brzo vyhořel) a určitě to nemůže být tolik náročné, jako když odléváte do bronzu, nebo děláte sochy. Líbila by se mi agentura s minimálními náklady a s velkým byznys obratem. Ale to už zase trochu nereálně sním.
Ale něco na tom bude. Dnes se většina peněz točí v online světě a během krize se ukázalo, že kdo není digitální, jako by neexistoval. Co tedy budeme dělat, až přijde nějaký blackout? Nechám bez odpovědi :)
Rada na závěr
Nakonec člověk by měl poslouchat rady svých rodičů a věnovat se něčemu, co vydělává a ne tomu, co byl hodně drahý koníček. Jedno vás totiž živí a to druhé vaše peníze pouze požírá :)
Na závěr tedy taková malá rada z vlastní těžce nabyté zkušenosti.
Nevěřte tomu, že jste něco extra a že dokážete cokoliv, co si vysníte. Raději se věnujte tomu, v čem jste dobří, co má předvídatelný vývoj a držte se nohama alespoň trochu při zemi ;) Možná to nebude takové dobrodružství, ale aspoň si ušetříte své fyzické i psychické zdraví.
