Jednoho krásného dne jsem se probudil a to ráno vůbec nebylo krásné. Zjistil jsem, že jsem zaspal a nestíhám autobus. Nebudu ani dál popisovat, jak se na sebe nabalovaly jednotlivé události a ve výsledku jsem nestíhal žádnou z naplánovaných událostí. To mě dovedlo k myšlence, že vlastně vůbec nestíhám tuhle dobu. Jiný den jsem si všechno pěkně naplánoval a dokonce se mi podařilo stihnout naplánované, jenže můj pocit uspokojení netrval příliš dlouho. K čemu vlastně všechna ta snaha stíhat za každou cenu?
Kam všichni tak pospíchají?
Cestování po Praze nebo po jiných větších městech je boj. Tlačíte se, prodíráte se davem, strkanice a ostré lokty. Je to závod s časem, neustále utíká a nikdy se nezastaví. Rychlé kafe, žádná snídaně a oběd z fast foodu. Nad dotazy nemusím přemýšlet, stačí jen odpovědět: "Nestíhám, nemám čas nebo Nevím, kde mi hlava stojí." Klient tlačí, šéf tlačí, kolegové křičí a nikdo nestíhá. Je to předem prohraný boj s časem, má vždycky náskok a nikdy nepovolí. Nepotřebuje chvíli na vydýchání, jede dál.
A co s tím? Nic, jede se dál.
Dva energy drinky, další kafe, jídlo žádný (příliš velká ztráta času).
Pracuji a nestíhám, venku už je tma a člověk opět vyráží ven bojovat o své čestné místo v hromadné dopravě. Zavírající dveře, dobíháš. Smrdící bezdomovec, on nikam nespěchá. Další motivace k tomu, abych si uvědomil, jak moc musím spěchat, všechno stihnout, jinak přijdeš o práci. Přece bys nechtěl smrdět v tramvaji? Přijedu domů, rychlá večeře, rychlé zprávy (krátké, výstižné, bulvár), rychlý film (stručná zkratka ze života: Pracující lidé - velká láska - hodně střílení- velká tragédie - smutný konec).
Čas neúprosně letí, půlnoc, ospalost nepřichází (příliš mnoho kofeinu), musíš jít spát, čas letí a ty zítra brzo vstáváš. Jdeš spát, spánek, budík, musíš vstávat.
A takhle je to každý den až do pátku, kdy zajdeš do hospody a na chvíli se zastaví čas. Ale jen na chvíli do druhého rána, kdy opět jedeš dál, abys stihl všechno, co jsi nemohl během týdne.
Co se to stalo s naší společností?
Sám nechápu, jak se vyrovnat s tímhle neúprosným tempem. Prostě už nemám chuť předstírat, že stíhám tempo téhle společnosti, téhle generace a doby. Chci si jen na chvíli sednout v přírodě a vychutnávat si nekonečně vleklý čas a chvíle, kdy po mě nikdo nic nechce, žádné termíny, spěchání a nestíhání.
No nic, jedem dál. Další kafe, žádný jídlo a běh na autobus..
Žádné komentáře:
Okomentovat