Jak se vyrovnat s dnešním světem?

Chodím po ulicích ranní Prahy a zdá se mi, že největší obtíž mi činí, abych pravdu řekl, najít nějaké místo, kde bych nikomu nepřekážel nebo cestu, kde bych nemusel zaclánět a překážet svojí troufalou odvahou, že bych mohl dojít, tam kam jsem měl v plánu. Zatím jsem asi nepochopil systém kličkování a dávání přednosti v chůzi, neboť stále má někdo nepochopitelnou potřebu mě vší silou srazit k zemi, nebo naopak jít natolik pomalou chůzí, která se klikatí do spirály, která jako by předvídala mé myšlenky a točila se přesně do toho směru, kam chci zrovna jít. V tomto městě je nejspíš pravidlem, že ačkoliv stojíte přímo u dveří tramvaje či metra, necháváte pustit důchodce, kteří obvykle sedí o několik sedadel dál od vás s výrazem, který velice klame, neboť se tváří, že jsou maximálně nepohybliví, ale během chvilky jsou schopní vyskočit ze sedadla, vecpat se před vás a vystoupit dřív než vy.

Chodci se obvykle dělí na dvě skupiny. První skupina lidí, je ta, která nejspíš někoho pronásleduje, nebo naopak před někým utíká. Druhá skupina jsou lidé, kteří si nejspíš vyšli prohlédnout designové prvky nástupišť do metra, mechanismus eskalátorů a celkový obraz ranního města. Někdy se mi dokonce zdá, že zkoumají něco na zemi a prohlížejí si chodníky. Koordinace těchto dvou skupin, je velmi zvláštní a nejspíš obsahuje prvky nějakého mě skrytého významu.

Záhy jsem byl poučen, že oni spěchající, jsou lidé, kteří pospíchají do práce a do školy. Nejspíš celá firma je založená na každém určitém jednotlivci a nemůže začít fungovat, dokud se nedostaví na pracoviště. Školy čekají, dokud nepřiběhnou všechny děti, a teprve tehdy můžou začít učit. Dále jsem byl zpraven, že druhou skupinou jsou důchodci, kteří do školy a do práce nechodí, ale mají asi natolik zafixovaný a naučený časový zvyk, že musejí vyrážet ve stejnou dobu. Jeví se mi poněkud zvláštně, co je tak zajímavého na scenérii, kterou už tolik let tak dobře znají.

Pocity zpátečníka

Jsem poměrně všímavý člověk, a tak se ke mně dostaly jakési internetové nástroje, jako Twitter, kniha tváří (facebook), youtube a blogg. Zajímavé to nástroje, kde můžete psát svoje momentální pocity, nebo postřehy běžícího dne, nebo si nahrát video, kde o tom mluvíte a popisujete to. Bloggeři jsou jakýsi novodobí spisovatelé, kteří vzhledem k nedostatku talentu a úspoře času, nemusí obíhat nakladatele, ale stačí jim zaregistrovat se na webu a můžou hned začít psát. Vlastně jsem jeden z nich. Člověk, který má obrovskou potřebu neustále někomu něco říkat a přinášet nejnovější drby, ale protože mě nikdo nechce poslouchat, tak to můžu alespoň psát na web. Vlastním i facebook, ale jaký to má důvod? Kolikrát jsem si tuto otázku pokládal, když jsem po několika neúspěšných pokusech opět zjistil, že opravdu mi nikdo nenapsal po těch pár minutách, ani mě neoznačil na fotu, což je docela logické, vzhledem k tomu, že se tak nerad nechávám fotit, a když už mě někdo vyfotí, zachytí většinou profil maximálně tak mojí ruky. Nějak nemám potřebu psát o svých pocitech, raději píšu o svých názorech, ty jsou však nejspíš buď natolik kontroverzní, že se ani nikdo neodvažuje na ně reagovat, nebo naopak natolik nudné, že se o to ani nikdo nesnaží. Nejspíš nejsem aktuální, když nepíšu o tom, co dávali v televizi, nebo jaká internetová hra je nejlepší, či jak se kdo někde vožral a dělal tohle a tamto. Že bych neměl co říct? Možná mám až příliš moc témat na debatu, kterou nikdo nechce řešit tváří v tvář, raději přes Skype, nejlépe při hraní WOFKA nebo Countra.

Lidem div nevypadávají oči z důlku, když se pochlubím tím, že večer čtu knihy. Na to nemám čas, je nejčastější reakce. Čím to je, že ostatní lidi bydlící ve stejném městě, chodící stejně na vysokou školu, mají méně času než já? A máš u toho zapnutej internet, televizi, hifi, atd? Zní otázka na mě. Ne nemám. To by mě asi nebavilo, zní reakce tázajícího. Asi jsem málo online, málo cool. Mou jedinou starostí je, jak skončí příběh knížky a jak dopadnou moje zkoušky. Slovo filozofie je skoro sprosté slovo a vždy označuje jakési tlachání o tématech, na které nikdo nezná odpověď, například co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce. Ale když chcete vědět od kritika, jestli ví, co řeší moderní filozofie, tak ho to nezajímá nebo má zrovna výpadek paměti. Pozoruhodné, jak jsme dneska informovaní, víme všechno o všem, ale nic do hloubky, možná tak náš studovaný obor na vysoké. Dnešní společnost je společnost hromadění a konzumování bez užitku, ale co když mi stačí málo? Je to snad špatně, že nepotřebuju, mít každou pitomu věc? Nabízí tato společnost nějakou alternativu pro lidi, kteří chtějí žít svůj život a ne se pouze dívat na nějaký seriálový? Přijde mi dost zvláštní, že mám strávit 16 let na škole, abych mohl dělat práci, která mě alespoň trochu baví a vyhovuje, a pokud chci sehnat alespoň trochu přijatelné bydlení do osobního vlastnictví, jak dlouho musím makat?

Ten kdo se dočetl až sem, může pro mě mít pochopení. Jak se vlastně máme vyrovnat s naší dobou, která na nás má až neuvěřitelně nesmyslné nároky. Jak se mám vyrovnat s tím, že celý život mě učí o pravdě, která je ve skutečnosti jednou velkou lží. Když si čtu nové zprávy z WikiLeaks, nepřestává mě napadat potřeba zvracení, a vůbec ne z toho důvodu, že bych měl něco proti těmto stránkám. Naopak jsem měl velké pochybnosti o vládách ve světě a mnohé moje domněnky byly tímto serverem potvrzeny.

Kam spěje naše doba? Proč musíme neustále někomu dokazovat, že my opravdu stojíme o to, abychom žili alespoň na nějaké úrovni. Jsme snad zlobivé děti, že nám stát neustále musí něco zakazovat? Kdo má právo nám říkat, co máme a nemáme dělat, ani Bůh si to nedovolil od té doby, co nás poslal na zem z ráje. Vždycky se musím smát, když slyším od někoho, že šimpanzi napodobují lidské chování, nebo že člověk je nejchytřejší zvíře. Jaký nesmysl, zvíře by nikdy nebylo tak hloupé jako člověk, neboť pouze člověk dokázal vymyslet takové hrůzy, o kterých se ani těm nejkrvelačnějším zvířatům nezdálo. Jsme šílení mi lidé v našem světě, nebo jsou jenom šílené moje myšlenky, které jsem si dovolil tímto způsobem vyvrhnout do virtuálního světa?